Naše první dny

Nevím kolik vašich známých někdy bylo na Islandu, ať už pracovně nebo jen jako cestovatelé. Z mých nikdo. Na internetu jsem si tak sháněla různé informace. Četla články. Je tu polární den. Okey, takže v létě slunce zapadá o půlnoci a kolem třetí ráno zase vychází. Takže noc je jen 3 hodiny. Zaměstnanci bydlí v jedné obdelníkové budově, která má 12 bytů, každý pro 2 osoby. Vedle je ještě malý domeček zvaný "guesthouse" který má 4 ložnice a obýváte jí sami. V našem malém bytečku, který se skládá z ložnice a koupelny se záchodem, si první noc zatahujeme obě okna roletami, protože je to zkrátka a dobře dost "weird" (prostě divný mami a tati ;)). Po nekonečné cestě, jsme si dopřáli 11 hodinového šlofíka. Po tom co se vzbudíme jdu roztáhnout rolety, Bára míří do koupelny, otevírá dveře. No takovýho facana nechceš! Z totální tmy na prudké světlo. Znáte to, když v zimě ráno vstanete a rozsvítíte si v koupelně? Myslela jsem, že jsem přišla o zrak. Na dobro. Slunce tedy zapadá každý den na 3 hodiny, nenechte se ale zmýlit jako já, slunce zapadne, ale není tu tam, je tu světlo, jen není vidět slunce :D Jdeme dolů, na hotel. Povídáme si se Žofkou, Slovenka. Dozvídáme se spoustu užitečných věcí jak to tu chodí  a tak podobně, abychom se brzy do všeho dostali. K obědu jsou masovou koule s brambory. Zjišťuji důležitou informaci o jídle. Maso je vždy překořeněný. Na naše poměry. Příloha je neslaná. Na naše poměry. Brambory tu neloupou. Zomrem. Chytám od Žofky slovenštinu. Ale je to dobrý, chutná mi to, ikdyž to není jak doma, že jo. S tím se počítá.

Večer jsme se rozhodli, že bychom se mohli jít aspoň projít dolů, k silnici. Rozhlédnout se do dáli, k oceánu :) Tak si to tak štrádujeme, čučíme okolo, jsme happy. Starej dobrej konec světa... ale překrásnej! Dole právě vzlétlo nějaké velké hejno ptáků. My si jen děláme fotky okolí. Ty ptáci se začínají přibližovat. Jakože dost. Pták mi létá těsně nad hlavou. K**va. Co to je?! Začínám utíkat. Dává mi pokoj. Během 10 minut na mě udělá ještě 2 nálety. A jeden malý na Báru. Zdrháme na kopečky směr oceán. Děláme si fotky. Vyrážíme zpátky. Ptáci se opět přibližují, a už mám jako vážně strach. Jeden z těch bílejch malej šmejdů, připomínající holuba s ocasem racka, mě začíná zase sledovat, mám ho snad půl metru nad hlavou, zdráhám, křičím, snažím se kličkovat a nečekaně měnit směr trasy. Ten šmejd to asi prokouknul. Protože se mě prostě něco z vrchu dotklo. Zobákem (nakonec jsme zjistili, že těma jejich pařátama!). Spadla jsem. Bojím se... jakože fakt. (Není to ani týden co jsme s rodiči probírali, že se ptáků vlastně bojím, že jsou děsivý, že bych nechtěla být s ptákem v místnosti - v tuhle chvíli si milovaný tatínek neodpustil malý fóreček :D). Tryskem zdrháme, za 100 metrů mám dost, nemůžu dejchat, ale běžím dál. Vzpomenu si, že jeden horor se jmenuje Ptáci. Pořád utíkám. Bára, se záchvatem smíchu, je mi v patách. Jsem posraná až za ušima. Zjišťuji, že do slova. Mám lejno na čepici (sorry ségra :D). O absolutně nechápající situaci, zjišťujeme víc. Nejsme jediný na koho ptáci útočili. Na zemi mají hnízda s vajíčky a tak si je chrání, navíc útočí vždy na nejvyšší bod, proto teda na mě a ne na Báru. Od té doby, jsem už dole pěšky nebyla... nevím kdy se odvážím.

                                         Ještě před útokem :D Za námi Atlantický oceán :)

                                              Už po výběhu, s poznamenanou čepicí :D


V sobotu, necelý týden co tu jsme, je nějaká akce v Höfnu. Je to k příležitosti 3. června, státní svátek - den námořníků. Vůbec nevíme jak se dopravíme, ale nakonec nám sehnali místa v autech, takže jedeme! Valdo si nastupuje do kufru. Jakože nic. Klídeček. Žádný stress. Pak mi dochází, proč taky ne, že jo? Projede tu tak maximálně 50 aut denně a nečekaně ani jedno není policejní :D Než vyrazíme máme sedánek u Birny, už jsem načnutá. Dorazíme tam. Z venku to vypadá jak kulturák v Ústí (nad Orlicí) :D Cejtim se trapně, jen to vidím. Všichni, ale jakože všichni, dobře 99% :D pánové mají oblek a dámy šaty. S Bárou se na sebe koukneme. Nemůžeme se přestat smát. Obě v legínách, nějakým třičku a džískou. Tak jako snad nás pustí dovnitř. Vstup je 2500 ISK. Zase se dá se platit kartou. Do klubu můžete jít až v 18. Bezpodmínečně. Ale jakože fakt, ne jak u nás. Ptají se Báry na ID card :D :D :D Vejdeme dovnitř, hraje tu živá kapela. Je to tady fakt jak v Ústí. Je to děsně vtipný. Ani člověk neví proč :D Bjarni nám koupí drink, místní pálenka. Smrdí to jak hašlerky. Kurde to je humuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuus!! Báře to vyjede nosem :D Naštěstí nezvrací. Prej se má zkusit všechno, ALE tohle nedoporučuju, maximálně s dávkou odvahy a počítejte s tím, že fuj. Ty starý námořníci se nezdaj. Jsou jak z divokých vajec. Ani nespočítám kolikrát do mě nějaký narazil, vylil na mě pití, jsem jak dobytek :D Jsem připitá, tancujeme na islandský písničky, který jsou mimochodem fakt dobrý, hrozně si to užíváme. Hrajou i hity z rádia a je to paráda, kolem pul 4 to končí. Bereme si věci a jdeme ven. Další šok. V tuhle dobu, je tady regulérní světlo jak přes den. Jsem opilá. Je to faaaaaaaaaakt divný :D Na zpáteční cestě usínám v autě, ale styl jízdy mě sem tam probudí :D Lehám KO do postele, zítra volno, díky bohu.

         Vůbec není v 3:30 světlo, jako v 10:00 :D Btw našich vykalených obličejů si moc nevšímejte :D

V dalším volném dnu si řekneme, že dáme výstup na tu horu co se tyčí za našim skromným příbytkem. Navíc, na vrchu je jezero, které patří rodině, jako hotel v kterém pracujeme. Nezdá se to, ale chvilku nám dá než se na vrch vyšplháme. Rozhled, je neuvěřitelný. Mimo všechno chápání. Dech beroucí. Čistá příroda. Matka země. Tohle vzniklo bez lidského přičinění. Jako na dlani. Pokračujeme dál, kolem jezera, dál ke skalám, kde je čistý výhled až na Höfn. Není tu nic a všechno. A jsme tu my. Milujem to.

                                                  My, jezero a v dálce Vantajökull :)

                                               Pohled na celý hotel, jejich farmu a okolí :)

Cesta

Řekla jsem si, že by stálo za to zprostředkovat ostatním co se teď odehrává v mém životě. Jsem na Islandu. S kámoškou. V lednu jsme se rozhodli na doporučení, že zkusíme oslovit hotely a uvidíme. Někdo odpověděl, někdo ne. Pozitivně i negativně. Nakonec to dopadlo a my věděly, že na konci května na tři měsíce odletíme na Island. Nacházíme se v nejkrásnější části Islandu, v blízkosti Vatnajökull, 45 km západně od města Höfn (města které má okolo 1800 obyvatel :D). "Midlle of nowhere" jak s oblibou všichni říkáme :)

Naše Cesta začala 29. května v 18:30 cestou do Prahy odkud jsme další den ráno letěli do Osla. Tady nás čekalo nekonečné čekání do druhého dne ráno. Přichází první překvapení, sám si odbav zavazadlo a vytiskni letenku :D docela sranda pro někoho, kdo podruhé, dobře dejme tomu potřetí když počítám let z Prahy, poletí. Co mě hodně překvapilo bylo, že v Oslu jsme neprošili jedinou pasovou kontrolou, což se mi zdá v dnešní době dost zvláštní.

Jsme v Keflavíku na letišti. Vypadá to tady spíš, jak větší nádraží :D ale hodně pěkný! Je to tady dost rozkopaný, asi rekonstrukce. Vybíráme peníze (jsme boháči!!! 30 000 jak nic :D - dělte cca 5). Hledáme bus do města, potřebujeme se dostat na autobusové nádraží Mjódd. Dobrý máme to, Bára to vykomunikovala - jako většinu zatím, ale snažím se :D !! 2400 ISK.

Jsme na Mjódu, to bylo rychlý. Když jsme vystoupili, první co mě napadlo "Kde to k**va sme?!?" Autobusové nádraží si představuju trochu jinak, jedna omšelá budova - opět uprostřed ničeho. Tahle jediná budova je otevřena od 12:30, kouknu na hodinky 10:20.. okey :D Bez jedinýho kousku jídla a před vichrem jsme se mohli schovat ve dvou "kukaních". Hledáme zastávku autobusu č. 51. Není tu. Shit. Tak jo z "velice přehledného" jízdního řádu si řekneme, že jsou Mjóddy asi dva. Jak může mít někdo, dvě místa se stejným názvem?! Co teď. Bára se jde ptát řidiče. Díky bohu tady umí anglicky každý, i řidič autobusu. Mjódd je jen jeden. Aspoň něco. Takže autobus odtud jet musí. Zastávky mají označení z dvou stran a označení 51 je samozřejmě ze strany nám neviditelné. Kdo by to čekal :D Jdeme se schovat do kukaně a budeme čekat. Jdu si prohlídnout skvělý jízdní řád, který je jenom v islandštině, no nic zkrátka v 17:00 nám to jede, musíme to zvládnout. Za autobusovou budovou něco vidím a tak jdu na obhlídku. Je tu zavřená restaurace a pár dalších obchůdků, ale do budovy a z ní stále někdo chodí. Haleluja, je to obchod! Nakonec se tady z toho vyklubalo něco jako "obchodní centrum", kde je otevřené jenom Netto (malý supermarket), což nám ale stačí a můžeme se tady schovat na těch 6 hodin. Máme radost.

Z google maps víme, že cesta 4,5 hodiny a že máme dorazit o půlnoci. Tak jo. Početně to nám, chytrým holkám, nesedí. Původní čas je autem, takže se těšíme na krásných 6,5 hodin strávený v autobuse, ale těšíme se, jak si v autobuse schrupneme!! Kolemjdoucí, kteří míří do obchodu na nás divně koukají. Asi si myslí, že jsme bezďáci. Po třech hodinách si přijdeme, jak bezďáci. Chodí tady paní, v pěkné bundě (ale jako fakt), a epesních legínách (jakože ne), prohlíží si obsah odpadkových košů. Asi něco ztratila, když si je prohlíží asi po stomiliontýpátý, vypadá jako bezďák, takže vlastně kámoška. 16:35 - jdeme si koupit lístek a hurá na autobus. Měl by stát kolem 1500 Kč. Platíme 11300 ISK. Rychle to počítám. Mě jebne. Proč ne. Sleva pro dva není. Dostaneme asi 30 utrhávajících lístků jak v po**baným Kaufu. U autobusu je dáváme řidiči. Kouká na to jak sůva, ale nakonec ukáže, že do 30 počítat umí. Vytiskne nám jízdenku. Jestli vás napadá, proč nám ji nevystavila rovnou paní v hlavní budově, tak nevíme, ptali jsme se sami sebe stejně :D Zajímavost? V autobuse se dá platit kartou. Islanďané platí kartou prakticky všechno - beztak i veřejné záchodky.

Jelikož je tady jedna zastávka za 50 km prosíme, dle pokynů, řidiče jestli by nám zastavil u hotelu, respektive Bára prosí :D Prý tam nejede. Aha. Jede prý jen do Selfossu, kde si musíme přestoupit. Prý nám řekne, až vystoupit. Okej. Takže žádný spaní. Ikdyž v tomhle městském autobuse by to stejně asi moc nešlo. Sedíme. Za námi sedí indický párek s dětmi. Ty děti nám kopou do sedaček. Ještě, že neumím nadávat anglicky. Naštěstí brzo vystupují. Selfoss. Zastávka vypadá divně, jdu se zeptat, jestli máme vystoupit (asi poprvý tu mluvím :D). Prý ještě ne, že nám řekne. Další zastávka, dost lidí přestupuje na jiný autobus. Řidič hledí dozadu. To je naše znamení. Vystupuje, otvíráme kufr, že si vezmeme zavazadla. Mám divný pocit a jdu se radši znovu zeptat. "No, no, i will tell you!! Come back!!" Okey. Není to tady, vytlemený jdeme rychle zpátky. Třetí selfoská zastávka. Nikdo nám nic neřekl, ale je to konečná. Přestupujeme. Další autobus vypadá jako dálkáč. Nastoupíme, ukážeme lístek s dotazem jestli by nám zastavil do hotelu. Není mu rozumět. Jdeme dál ikdyž nevíme co říkal :D Sbírám odvahu a jdu se znovu zeptat. Prostě. Je to jen prostý řidič. Má angličtina je taky prostá. "We have to changed bus?" "Yes." Díky kámo. Zase žádný spaní. Mám hlad. Svačím v autobuse jako správný čecháček, mažu si toast s něčím co připomíná ochucenou majonézu, navrch šunku. V tu chvíli je to neskutečně dobrý. Jsme tak vyčerpaný a vyřízený z toho, jak tu nikdo nic neřeší, že se prostě jenom pořád tlemíme. Proč taky ne, jsme na to dvě :)

V 21:00 místního času (mínus 2 hod. od ČR) přijíždíme na opuštěné místo, kde je jeden mrňavý domeček a pár aut. Zahlídneme autobus který má na čele "51- Höfn" (btw všechny autobusy kterými jsme jeli měli č. 51). Sláva poslední přestup. Vystoupíme. Letíme 2 metry do prava. WTF!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Vítr? Vichřice? Totální uragán! Jsme v šoku. Přestupujeme a ptáme se řidiče (potřetí, a vůbec nám to nepřijde směšný :D) jestli by nám nezastavil u hotelu, jestli ví kde to je. Zastaví. Dokonce ví, kde to je, awesooooooooooooooooooooooooooooooom!!! Jdeme konečně spát. Stejně se to moc nedá, autobus drkocá, řidič poslouchá Pink Floydy, kozí bradka ho lechtá až na pupku a vůbec ho ne**re, že veze na takový štrece jen 6 lidí. Za hodinu dva vystupují. Zbýváme čtyři na další 2 hodinou cestu. Ten má nervy :) Spíme jen trochu, kocháme se okolím, je to neuvěřitelný, sem tam nějaký domeček, vodopád, zasněžené vrcholky. 23:40 vstávám, balím se a zvyšuji pozornost, abychom přece jen nepřejeli a tak vůbec, nervičky tam jsou. 23:54 - hotel poznáváme už z dálky, řidič zpomaluje, na krajnici stojí auto, někdo asi čeká až bude moci odjet, nevšímám si ho, až po chvíli poznávám Birnu- naší kontaktní osobu. Hotel je kus od silnice a trochu do kopce, seznamujeme se, nakládáme věci a jedeme. Jsme tu. Jdeme do hotelu, v restauraci sedí několik lidí, seznamujeme se s nimi, prohlížíme si to tam, ale jsme tak vyřízené, že se zkrátka omluvíme a jdeme spát. Od opuštění našich domovů až sem = 53 hodin 24 minut.