Vilnius aneb z tepla do zimy a zase zpátky

Po tom co se mi omrzelo teplo jihozápadní Evropy, jsem se vydala trochu na sever. No dobře neomrzelo. Rozhodla jsem se navštívit jednu bláznivou spolužačku ze Zlína, která je zrovna na Erasmu ve Vilniusu. Lety Porto-Brusel, Brusel-Vilnius na sebe suprově navazovali, čekala jsem asi 6 hodin, což není tak strašný. Letiště Charleroi je celkem vtipný, asi jako v Ponta Delgada. Z jednoho konce vidíte na druhý. Celou dobu kontrolovali bezpečnost vojáci, policie a letištní ochranka. Reproduktory neustále hlásili ať nenecháváte svoje zavazadla bez dozoru.

Neděle večer. Když jsem přiletěla do Vilniusu, letadlo přistálo dřív a já měla zvláštní pocit že tam Zuzka ještě nebude. Tak jsem si šla lážo plážo, skočila si na Toillets, žádný stresy. Už jsem se blížila k Exitu. Když jsem vyšla, připadala jsem si, že jsem přijela vlakem. Takový to bylo nádražíčko. No Zuzka samozřejmě nikde. Takže jsem se tam opřela o sloup a asi 10 minut čekala. Pak jsem jí uviděla a zvýšeným hlasem na ní: "Víš co je strašný?!?! Když přijedeš do cizí země a nikdo na tebe nečeká!!!!!" Na první noc jsem mela zamluvený hostel. Protože u Zuzky na koleji chodí v pondělí uklízečka a mohla by mě, jako vetřelce, najít. Takže podle instrukcí který mi poslali a které jsem já Zuzce přeposlala, jsme se vydali na hostel (bylo kolem 21:00). Nejdřív z letiště autobusem č. 1. Dorazili jsem na autobusové nádraží. Vše bez problému. Nyní 34 nebo 74 na čtvrtou zastávku s pěkně hnusným jménem. Jedeme. 4 zastávka měla úplně jiný název. Po 10 minutách nic. Vyjíždíme ven z Vilniusu. Tak to se trochu nepovedlo. Zuzka nemá páru. Já už vůbec ne. Je mi tady zima. Zuzka s Táňou vymýšlejí jak se dostat zpátky. Jaký si bus mi měl jet k jejich kolejím. Rozhoduju se to risknout a jít spát k Zuzce. Mezitím mi přijde sms, že jestli do hostelu nedorazím do 22:00 potřebují vstupní kód ke dveřím. Ten už mi ale nikdo neposlal. Asi ho mám na mém účtu na Airbnb, ale tam se jako turista bez přístupu k internetu těžko dostanu. Snažím se jim dovolat. Nic. Kašlu na to. Jedeme dlouho. Fakt dlouho. Ptám se jestli to tam poznávají. Nepoznávají. Začínám být trošku nevrlá. Když se ptám co teda budeme dělat, z ničeho nic se vyjevíme na naší zastávce. Dorazili jsme v nádherných 23:00. Se Zuzkou kecáme jak diví. Však jsme se neviděli půl roku. Několikrát každá z nás řekne "Hele, jdeme spát, řeknem si to zítra". Po několika marných pokusech jsme šli opravdu v 3:30 spát.

Druhý den mi Zuzka ukázala město. Prošli jsme centrum a přilehlé okolí. Gediminas tower, Hill of Three Crosses, Cathedral square a vánoční trhy. Dali jsme oběd, kafe, supermarket a pak se Zuzkou do školy. Ceny se tu nedají s Portem srovnat. Supermarket a restaurace levnější a lístek v MHD za 50 centů mě téměř rozesmál. Další den jsme vyjeli na Trakai. Městečko asi 30km od Vilniusu. Oblíbené u turistů. Jedna z dominant Litvy. Nachází se tu zámek, který je na jednom z mnoha ostrůvku. Počasí bylo celkem krutý. Zvlášť pro mě, když jsem ještě týden před tímhle výletem chodila ve 20 stupních pouze v tričku a tady se dostáváme pod nulu. Ale jinak je to tady kouzelné. Všude ticho, sychravo nad vodou se vznáší opar. Nicméně stále je to tu neuvěřitelné. Jedeme zpátky do Vilniusu, zpáteční lístek mě vyšel na 1,78E. Hold jiná ekonomika. Večer mě Zuzka bere do klubu - Salento. Od mých vilniuských spolubydlících z Porta se později dovídám, že je populární především u erasmáků. Byla White Party, takže jsme dostali bílá trička a všichni vám tam mohli něco napsat. Tak mám aspoň vzpomínku. Do dalšího dne jsme trochu vyspávali.

                                                                 Gediminas tower

                                                                 Hill of Three Crosses

                                                       Výhled z Hill of Three Crosses

                                                                       Trakai

                                                                          Trakai

Když jsme se odpoledne vyrazili, já zamířila do města a Zuzka do školy kde, jsme se měli sejít. Potom jsme i s jejími spolužáky navštívili super hamburgrárnu. Co teď? Že ještě vyrazíme někde do hospody. Tak why not? Snekutys. Já se můžu sotva hýbat jak jsem se přejedla. Takže si ani nedávám nic k pití. Ve 23:30 si říkáme co dál? No klidně už bych šla domů. Ale vše "závisí" na mě a vidím jak ostatní ještě nechtějí jít. Tak pojďme ještě někam no. La Birra. Bar a hospoda. Dá se tady ale tancovat na Just Dance. A je to vážně sranda. Když se 10 lidí snaží na 2x2 metry tancovat to samé. Jediné co je tu asi dražší než v Portu je alkohol který si kupujete takhle "venku". Další a poslední den. Čtvrtek. Večer odlítám zpátky. Tak mě ještě Zuzka bere do dvou kostelů. Dáme si oběd a svařák samozřejmě nesmí chybět. To je to co v Portu trochu postrádám. Zuzka semnou jede na letiště. V buse si uvědomím, že jsem zapomněla nabíječku na mobil. Naštěstí spolubydlící jednou domů na Vánoce, tak mi ji v lednu přivezou. A to se vyplatí! Už jen zmíním, že noc na letišti Charleroi byla hrozná. Tam se nedalo no. Závěrem. Litva je krásná. Nebo spíš Vilnius je. Myslím, že pro každého cestovatele je tu něco k vidění. A teď myslím v celé Litvě. A Vilnius jako erasmus destinaci vidím hodně dobře.

Cathedral square

Cathedral square

                                                       Church of St. Peter and St. Paul

Výlet předposlední - Sao Miguel

Dnes je to přesně měsíc, co jsme s Lukášem odletěli prozkoumávat břehy další země, a když píšu břehy, myslím břehy doslova. Popravdě nemůžu vlastně napsat "další země". Azorské ostrovy je vlastně autonomní území Portugalska. Lupnu vám sem taky něco ze zeměpisu, kdyby někdo nevěděl. Azorské ostrovy jsou nejvzdálenějším regionem Evropské unie, ležící uprostřed Atlantského oceánu a je jich celkem devět. My navštívili ten největší - Sao Miguel. S hlavním městem Ponta Delgada. Ostrov má protáhlý tvar, kdy z východu na západ má přibližně 90 km, nejkratší cesta ze severu na jih je dlouhá 8 km nejdelší pak 15 km. Ostrov je sopečného původu a nachází se zde dvě neaktivní sopky. Nachází se tady také hodně jezer sopečného původu. Výjimkou nejsou ani zemětřesení. Podnebí je zde subtropické. Na Azorské ostrovy se létá z Evropy jenom do Ponta Delgada a můžete sehnat i cenově dobré letenky, pokud ale chcete navštívit jiný z těchto ostrovů, než je Sao Miguel, jediná společnost která mezi nimi létá je Sata a cena v poměru s vzdáleností je skutečně enormní.

17. listopadu jsme vzlétli z našeho současného domova - Porto směr Ponta Delgada. Let byl klidný, ničím zvláštní. Když jsme se dostali do haly letiště, nastal trochu úsměvný okamžik, protože tohle letiště spíš připomínalo Třebovské nádraží. Co bysme chtěli v hlavním městě s 30k obyvateli. Zaplatili jsme si autobus, který nás vyložil v blízkosti našeho ubytování a v den našeho odletu nás tady také vyzvedli a to krásných 65 minut před odletem. Což byla fakt paráda, když nemusíte tvrdnout takovou dobu na letišti. Ubytování bylo super, rozhodně bych ho nenazvala hostelem ale spíš penzionem a paní domácí byla prostě skvělá, každé ráno donesla čerstvé pečivo  a snídaně byla jenom z lokálních produktů - sýry, čaje, marmelády, máslo. První večer jsme šli projít město, není velké takže jeden večer bohatě postačí, potkali jsme se s našimi UTB spolužáky, kteří jsou na Erasmu ve Faru. Nevšední náhoda.

Druhý den ráno jsme si půjčili auto a vyrazili směrem na západ. V plánu byli jezera Sete Cidades. Jsou to vlastně dvě propojená jezera - Zelené a Modré. Výhled měl být neskutečný.... asi tak nějak.

                                       

Realita byla trošku jiná. To je prostě to subtropické podnebí...

                                     

Podél pobřeží jsme přes západ pokračovali na sever, stavěli jsme na pár vyhlídkách a přes město Ribeira Grande se vraceli zpátky na jih do Ponta Delgady. Před tím nás ještě čekala návštěva ananasové plantáže. Na místním trhu jsme si za euro jeden koupili a řeknu vám, je to jiný kafe než to čím nás krmí v supermarketech.

                                     

Další den nás čekala cesta na opačnou stranu - východ. Se mnou jako řidičem. První zastávka Furnas. Nejdřív jezero a pak Poca da Dona Beija. Jsou to přírodní termální prameny. Takové malé horké koupaliště. Samotné bazénky byli vystaveny jenom opracovanými kameny, tekla tudy říčka, voda byla čirá ale obsahovala rez. Takže kameny které omílala byly rezavé a nakonec i my. Potom jsem vyrazili do Terra Nostra Park. Jsou zde jezera, exotické květiny a století staré stromy. Taky je tu jeden bazén s termální vodou, který se spíš podobá velké fontáně, voda je na pohled rezavá a špinavá a celkově to tady nepůsobí tak příjemně jak v Poca Beija. Vyrazili jsme dál na východ, na to jak je ostrov malý tak cesta celkem komplikovaná  a spíš neznačená. Kromě jedné krásné vyhlídky v Nordeste, jsme pokračovali dál na sever. Všude byli značený vodopády. Žádný jsme nenašli. Později jsem se vážně zamýšlela, kde je problém. Prostě to tam nebylo... Mířili jsme na čajové plantáže. Je to jediné místo v Evropě, kde se pěstuje a zpracovává čaj. V továrně jsme zjistili, že stroje běží jen některé dny, ale všechny prostory jsme si mohli projít u některý strojů postávali připravené pytle s čajem. V poslední místnosti byl stroj který sypal čaj do pytlíčků a několik dam sedělo u kulatého stolu a pytlíčky připravovali do krabiček. Další stroj pytlíkoval čaj sypaný. Na konci prohlídky bylo možné ochutnat černý a zelený čaj. Okolo továrny se rozprostírali ony čajové plantáže. Odtud jsme vyrazili na Lago do Fogo. Jezero. Když jsme tu úmornou cestu vyjeli, všude byla mlha a foukalo jak prase. Co jsme komu udělali?!?!?! Jo já to vím, že jsou tady subtropy, ale proč my? A oba dva dny? Očekávání versus realita. Večer jsem si aspoň nakoupila ty úžasný marmelády a čaj. A další den odjezd domů. Sice nám počasí úplně nepřálo, ale všichni místní nám tvrdili, že tady prostě člověk nikdy neví. I tak to byl opět super zážitek a poznání nové krajiny. Pak už jsem ji jen představovala jak fotografové všech průvodců sedí na těch všech místech několik dní aby měli ty neskutečné fotky.

                                                       Řidič, ještě rezavá z Poca Beija

                                                                  Poca da Dona Beija

                                                                Poca da Dona Beija

                                                                 Poca da Dona Beija

                                                                Terra Nostra Park

                                                                          Nordeste

                                                                      Čaj je ready!

                                                                    Čajové plantáže            
                                     
                                       

Lagoa do Fogo - očekávání

                                                           Lagoa do Fogo - realita

Girls on trip aneb Porto, Lisabon, Barcelona

Já se těšila jak bláááááázen! 5. listopadu mi přiletěli české ženy mé. Na zemi jsem jim vytvořila spaní pro tři, ale tak říkali že se dalo. Jen je tu prostě jak v lednici, když už večer není úplný hic tak je v pokoji zima a vlhko, tak čekáme na topení a chceme i odvlhčovač. Prošla jsem si s nimi Porto (po třetí :D poprvé se spolužákama, podruhé s českou návštěvou z Lisabonu), památky, Ribeira - taková místní Náplavka, centrum, kávičky a tak. V pátek jsem vzala holky do místních barů, nechtěla jsem moc pít, protože druhý den ráno jsem jela do školy na takovou middle presentation. No tak samozřejmě jsem se opila jen já. Druhý den před tabulí to nebylo moc veselé. A nebo bylo? Veselejší se mi zdál fakt, že Lukáš nepochopil předchozí konverzaci s Piotrem, který mu říkal, že nejedou zpátky do Porta, takže jsem se navrch ještě dozvěděla, že zpátky musíme busem... Styl jízdy místních řidičů bych snad ani radši nekomentovala. Nejlepší je, že vám ani není zle z toho pití apod. ale prostě z toho stylu jízdy.

V neděli jsme měli budíka na 3:30. Do 23:30 jsem ještě s Péťou řešila, cestu z letiště do Lisabonu a věci okolo, takže mi zbývali jen čtyři hodiny spánku. 2:30 Kamča má budík a vstává. Ty krááááso. Už mi nejde zabrat. Po dvou nocích bez spánku jsem fakt hotová a jsem ráda, že jsme v Lisabonu brzo a tak si musím u Peti dát hodinový nap. Vydáváme se po hlavní třídě směr centrum. Dojdeme až k řece a pak vyrážíme na hrad. Další den máme v plánu městskou část Belém. Jerónímos, Belémská věž, památník objevitelů. Ehm ehm. Pěkný moc. Jenomže to vidíme jen zvenku, protože v pondělí zavřeno. To se může stát jen nám. Tak aspoň ochutnáváme Paste de Nata z nejproslulejšího obchodu. Mňaaaaaaaaaaaaaaam! Chceme na Cristo Rei - napodobenina jako v Rio de Janeiru. Žhavým google, abych se ujistila, že v pondělí není zavřeno. Není a tak vyrážíme nejdřív vlakem, pak lodí a autobusem ke Kristovi. Výhled je krááásný. Ke všemu ho obohacuje napodobenina Golden Gate Bridge. Most 25. dubna v Lisabonu byl postaven totiž stejnou firmou jako ten v San Francisku. Na Krista můžeme ještě vyjet výtahem. No jsme dole a už tam mám docela strach. Je to vejška. Nakonec to hecnu a ta výška přece není tak hrozná. Co mi přijde horší, je ten Krist. Ikdyž to od jeho noh až k hlavě je ještě pár metrů, je tak obrovský, že se mu nemůžu dlouho dívat do obličeje jak mi to přijde děsivý. Celkem celý monument má bez bála 80m. Překvapuje mě, že je tady tak velké množství žebráků. Sedíte venku v restauraci a div vám nevlezou až do talíře a obsluha s tím neudělá taky nic. Taky je to tady samej úchyl. Čučí, povykují, pohvizdují. Tak jsme blond no a co? Ale jinak super!! Holky říkali, že se jim Lisabon líbí víc jak Porto, Češi z Lisabonu zase naopak.

                                                                     Jerónimos

                                                                        Lisabon

                                                                         Jerónimos

                                                                     Cristo Rei

Úterý 5:30 vstávačka, směr letiště a Barcelona. Po příletu jsme do centra jeli vlakem a pak metrem. Teda řeknu vám, že tak komplikovanou dopravu jsem ještě neviděla. Nikde nic označené, v metru vedro na chcípnutí. Když jsme se dostali k našemu ubytování, byla jsem happy že se vyspím na regulérní posteli v tak krásném bytě v samém centru Barcelony. Ten den jsme se prošli k La Sagrada Família. Já jsem netušila, že to má být stále rozestavěné a tak jsem byla překvapená, že mezi všemi věžičkami se tyčili asi tři jeřáby. Vlastně je rozestavená asi 130 let, a stavba pokračuje podle původních Gaudího návrhů. Vstup 15E jsme se rozhodli nezaplatit. Kokso. Všude neskutečně rejžujou. Ale později jsme zjistili, že Sagrada je stavěna pouze z toho co dají lidi a to i vstupů. na Instagramu jsem pak našla fotky zevnitř... neskutečnost!! Příště musím jít. Pak jsme se pěšo vydali k Park Güell. No nakonec to nebylo tak blízko jak jsme si mysleli. A do kopce. Je to sice dál za to prudší cesta. Dorazili jsme tam asi v 17:00. Tak jsme rychle koupili lístky a šli na prohlídku. Krása, krása, krása. Ten Gaudí byl fakt něco. A ještě v té době. Ani se nedivím, že si většina myslí že na něčem ujížděl. Byla to taková 1,5 hodinová rychlo prohlídka, protože se potom začalo už rychle stmívat. Na zpáteční cestě jsme už byli docela vyřízený. Ne že bysme byli lemry líný. Měli jsme toho fakt dost. Kvůli 3 stanicím, lup 2,15E. Na bytě dáváme vorázek a ještě večer vyrážíme prozkoumat centrum. K té příležitosti hledáme aerobus, jelikož na zpáteční cestě odmítáme podstoupit tu katastrofickou cestu jako z letiště. Při zamýšlení se blízko křižovatky, kudy tudy, čaau a bouračka. Někomu praskla pneu, ale vypadá to že nic vážného. Překvapuje mě ale že snad do 3 minut je na místě odtahovka i policie. Bus jsme našli, míříme procházkou zpátky domů. Druhý den si už ráno půjčujeme kola. Je to docela prča. Ikdyž je nepříjemný jak se občas motáme na chodníku nebo naopak na silnici. Dojedeme ke katedrále sv. Eulálie - joo je to mega vtipný (teda aspoň pro mě). Já tady poprvé vidím upozornění, že se nesmí vstupovat s odhalenými koleny a rameny, tvrdej 55 letej securiťák to tam hlídá. Ve vnitř se mi líbí že po pravé straně je kaple, která je zpřístupněna jenom těm kdo se přišli pomodlit. Také úplně poprvé vidím zpovědnici, která je zrovna v provozu a kdosi se tam zpovídá, ale tváří tvář knězi, ne přes takové to zašupovadlo. Startujeme stroje a jedeme k Park de la Ciutadella, kde Gaudí nechal vystavět fontánu, hned vedle tohoto parku se nachází vítězný oblouk, který je neobvyklý tím, že je červený. Vyrážíme po "cyklostezce", který vede vedle pruhu pro auta na pláž. Člověk si řekne pláž je pláž, ale tahle má něco do sebe, slunečný den jí ještě přidává na kráse. K pozdnímu obědu jsme museli vyzkoušet Paella. Mmm tak to je taky něco pro mě! Mňam! Než vrátíme kola jdeme ještě jednou k Casa Batllo, který jsme viděli už den předtím na tmy, tak dáváme ještě jednou za světla. Gaudí. Prostě génius. Casa Milá taky úžasná.

                                                                      Casa Milá

                                                                La Sagrada Família

                                                                      Park Güell

                                                             Katedrála sv. Eulálie

                                                                         Casa Batlló

                                                                Praia da Barcelona

Celý flighttrip byl super. Ale Barcelona vede. Na plné čáře. I přes tu otřesnou dopravu. Sem se rozhodně chci a musím vrátit. A taky jsem byla šťastná, že jsem si ho mohla užít s kamarádkama z Čech. A dnes? Letíme na Azorské ostrovy! Takže brzy další cestovatelský příspěvek.

Můj starejdobrejživot a Oporto

Bude to pár dní co se v Portu konal Eye contact event. Myslím si, že hodně z vás o tom slyšelo nebo vidělo sdílené video. Share one minute with stranger. Došli jsme k prostranství blízko centra, kde už byla akce v plném proudu, čekali na zbytek spolužáků a obhlíželi situaci. Bylo tam celkem dost lidí, i staršího věku. Ze začátku se i poměrně dlouho čekalo, než jste si mohli k někomu sednout. Každopádně jste mohli sami někde hrcnout a čekat až někdo přijde k vám. První jsem si vybrala slečnu, která byla z Ruska. Sice jsme eye contact dodržovali, ale začali jsme si povídat a povídali jsme si celou dobu. Byla na cestách. Určitě ještě je a bude. Sjíždí všechny země co je napadnou, chvíli byla i v Česku odkud do Porta před pár dny přiletěla. Jezdí stopem a na couchsurfing. Co nejvíc se dá, a že se dá skoro pořád. Byla dost nadšená pro Island a když jsem jí o něm začala vyprávět, byla rozhodnutá, že se tam musí podívat. V druhém případě, jsme opravdu dodržovali ticho téměř po celou dobu. A bylo to trochu zvláštní, Ale zase další zkušenost, oční kontakt s úplně cizím člověkem.

Přes ESN (erasmus student network) office jsme jeli do výlet do Aveira. Rybářské městečko, kde jsme měli výlet na loďkách, workshop k výrobě tradičních sladkostí pocházejících z Aveira. Pak nás zavezli do rybářské části, kde přímo protéká i řeka. A tak jako vám nevím, svezli jsme se na lodi, dobrý no. Workshop, kde se 30 lidí střídá v plnění jedlého papíru s jeho stříháním, mě jako workshop nepřipadá. Člověk si nevyrobil ani tu blbou náplň a vlastně nic. Jediný co tak mi to fakt chutnalo. To co bylo na celém výletu nejlepší, když jsme se na vlastní pěst vypravili k oceánu, nerespektující zákaz vstupu. Tam to bylo neskutečné. Tam jsem si připadala jako na konci světa. Jen tak jak to tu příroda stvořila. Krásné. Až jsem v sobě cítila rozlévat blaho, spokojenost, klid. Vím, že hodně mých spolužáků si ESN chválilo jak jim pomáhá a co pro ně organizuje. No já musím podotknout, že pro nás to sice vymysleli ale vůbec ne zorganizovali. To si i pes líp zorganizuje na kterej patník se vymočí. Třetinu výletu jsme jen čekali. A přišlo mi že to ani nebylo na někoho. Čekali jsme pro srandu králíkům. Po 30 minutách strávených před obchoďákem jsme se konečně vydali k autobusu, kde jsme dalších 20 minut čekali. Takový portugalský ČD.

                                                                Break the rules!!

                                                                 Praia de Aveiro

Zaplatila jsem si lekce surfování. 8 lekcí. První taková co a jak. Vlny 1,5 metru, takže na poprvé v pohodě. Druhá už byla trošku  drsnější. Vlny 2,2 větší síla než na poprvé. Ale užívala jsem si to víc. Přijde mi, že když jsou ty vlny větší je lehčí se na surf dostat. Ta vlna je velká, takže máte víc času se vyhoupnout. Takže v pohodě. Ale tak jasný, že ta vlna vás občas semele. A pak ejhle. Nemám kormidlo. Nějakým zázrakem se mi urvalo. Do konce hodiny zbývá 20 minut. Mám prý dvě volby, jít do školy pro nový surf a nebo přijít ještě jednou. Samozřejmě si vybírám volbu číslo dva. Tak si tak začnu vylízat na břeh abych počkala na konec hodiny. Vidím že na mým nosu je něco špatně. Ztratila jsem náušnic. Proč ne. Lekce třetí - extra. Surfařská předpověď ukazuje 3m vlny. Instruktoři nám furt říkají ať si chráníme hlavy když padáme do vody. Jenže jako kolikrát vím, že tam je málo vody, že padám do zadu a tak jako vůbec, není čas to dělat. Zrovna vidím, že se na mě Pedro soustředí, a tak když padám si tu hlavu teda zakryju, vypluju nad vodu a ruce dávám dolů. Jenže voda se valí zpátky do moře, bere surf a jeb mi to do xichtu. Přijdu si kapku omráčená, ale když se mě Pedro ptá jestli jsem ok, říkám, že nejsem z cukru, ale cítím že mě obličej trochu brní. Když se pak vidím doma v zrcadle, začínám mít strach aby Lukyna neobvinili z domácího násilí. Trošku modrý nos a čelo no. Mám na tom surfování nějaký štěstí. Lekce čtvrtá. Zrušena. Kvůli vyhlášenému nebezpečí se vůbec vyskytovat na pobřeží. Když jsem viděla jak to na pláži vypadá, říkala jsem si, že tohle prostě musí zrušit. No nezrušili. Začala jsem vážně uvažovat, že to zruším minimálně pro sebe. Nebudu tvrdit, že jsem neměla strach. Vypadalo to docela šíleně. Nakonec přišel další týpek a řekl, že si máme dnešní hodinu přehodit na jindy, že je to opravdu nebezpečné. Lekce čtvrtá. Předpověď na 4m. No jestli se to bude takhle úměrně zvětšovat to nevím co budu dělat na lekci poslední. Na této lekci se nic zvláštního nestalo. Žádné zvláštní pády, úrazy či ztráty. Jen užívačka. Lekce pátá - lekce dnešní. Vlny 3,5m. Vlny velké, jako už jsem si za poslední lekce zvykla, takže v pohodě. Ale síla teda neskutečná. V jednu chvíli měl člověk voda po prsa a za 2 vteřiny po kolena. Že vás vlny sebere, na to už jsem si zvykla, že musíte jít proti proudu a že je to náročný. Ale že bude tak silný i zpětný proud. Jedna vlna za druhou, takže se nejste schopni ani na to prkno zalehnout. Dneska jsem si toho moc nesjela no. Ale tak o tom to je. Kdyby byli dnes vlny jako na první lekci asi bych nebyla úplně nadšená. Člověk si musí přidávat, jinak by se nikdy nezlepšil. Ale je to něco, co jsem objevila tady. A co mě neskutečně baví. Z čeho jsem příjemně unavená. A co chci v životě, když ne naučit tak určitě ještě zkusit.

Portugalsko, začínáme!

Řekněme si to upřímně, moje morálka v přidávání příspěvků není zrovna úžasná. Víc jak měsíc od posledního postu a téměř 5 týdnů po mém příjezdu do Porta. Asi jsem měla na práci lepší věci, užívat si to tu, nevím asi jo.

Pokud bych měla shrnout cestu sem, tak to nebyla zrovna lahoda. Už z Prahy do Düsseldorfu jsme měli krapet nepříjemné turbulence. V Německu jsme si lupli zpoždění, a turbulence do Porta? Řekla bych že šílený, ale předpokládám, že můžou být i větší a v takovém letadle už bych fakt sedět nechtěla. Už tak byli okolo zvracející lidi a tak se trochu divím, že to Lukyn, jako svůj první let, ustál bez újmy. 

První týden v Portu. Nebudu si tady hrát na hrdinu.. nic moc. Takovej ten pocit, že jste trochu lostík a cizineckej lůzr jak má bejt. Tohle jsou přesně ty chvíle, který nesnáším. Nevíš nic, pomalu ani kde seš a čí seš. Tak jsme udělali první zjišťovačky a do 21. září jsme to vydrželi, pouze v přítomnosti obyvatel našeho bytu - já, Luky, Luky a Irmis (Litva), Caina (Brazílie). Jo celkem jsem to tady vyhrála. Tak jako snažim se nepeskovat za ten zk***venej bordel v kuchyni, ale někdy se to nedá tak si tam lupnu připomínku a nebo prosbu, fakt nechci bejt bitchy, ale to pochopí jen ten kdo zažil, nicméně kluci (pokud budu v budoucnu mluvit o klucích myslím tim Litevce, nebo i Lukyna nebo i kohokoli jinýho ale ne Cainu) jsou super a neberou to tak a snažej se, dokonce i super vaří, takže si nemůžu stěžovat. Ovšem někdy si připadám, že Caina je víc ženská než já. To je takovej ten člověk, kterej prostě absolutně s**e na to že se mu snažíte poradit, a šetřit na energiích, který se tu platí společně. A pokud s ním vedete diskuzi o myčce na nádobí nebo o tom že na malej hrnec je lepší menší plotýnka, tak to nejde ani jedním uchem tam, to jde prostě mimo. Pak se jako idiot snažíte bejt nad věcí, zdravit a tak pohoda, a on se bude ještě tvářit jak matka umučená. V tu chvíli na to - slušně řečeno - házím bobek. A při pohledu na jeho nožky, který jsou hubenější než dětí somálských domorodců, začnu česky nadávat a je mi hej. 

21. září začal semestr... jeli jsme do Felgueiras. Taková příjemná hodinu a půl trvající, 60km cesta, s driverem jak sviňa, za 6 eučo. Mezinárodní oddělení bych asi úplně nekomentovala... Marta jó Marta, Martu zná celá parta... paní dost confused. Máme potvrzení o studiu, který potřebujem na lítačku. Lítačku, která by the way platí od 1. do 31. v měsíci. Takže jestli si jí chceš koupit 25. zaplatíš pěkně plnou palbu, která je 30E.. why not. Hecli jsme to dokonce měsíce bez lítačky, takže jsme si trochu pochodili no. 2.10. si vystojíme 80 minutovou frontu, že chceme měsíční jízdenku a pán nám odvětí že bohužel, že máme špatný potvrzení o studium. No řeknu vám, že to jsem byla dost. Jak se ve mě vařila krev.. Takže nakonec až 7. ale od té doby jezdíme, vždy a všude. Další nesmyslnost, je že pokaždý když přestupujete si musíte kartou "odpípnout". Přesto, že je to měsíční platná, lítačka.. no proč se nezdržovat že jo, potom chápu, že autobusy jsou věčně zpožděný a pokud jede načas, buďte si jistý, že je to zpožděný předchozí spoj.

Nakonec pár fotek

                                                         Pohled na Ribeira

                                                     Praia de Matosinhos

Island - dny poslední

Poslední dva týdny.. Začínají nám pěkně. Ohňostrojem v Glacier Lagoon Jökulsárlón. Původně byl jen pro zaměstnance laguny, později pro zaměstnance celého regionu a nyní i pro turisty. Jedeme objednaným minibusem všichni dohromady. Bude sranda. Sranda už je... prší. Cestou se počasí trochu zlepšuje a v laguně jen tak lehce mží. Lidí... no.. no jako nasraných. Po krách jsou rozmístěné svíčky. Ohňostroj celou lagunu krásně osvětluje. Líbí se nám to, hlavní důvod je ten, že jsme rádi, že jsme se někam dostali :D Jinak to byl takový průměr, ani hudba k tomu nebyla, což bylo docela zvláštní. Po době si ale říkám, že si přece jen kousek natočím, do závěrečného videa. Neměla jsem, ale kameru a tak jsem poprosila Nikol, jestli by mi kousek nenatočila. Od té doby se, ale na obloze objeví jen dvě totální prdlavky. To je murphy. Náš smích. Po návratu, si dáme afterparty, of course :)

Tři dny před odjezdem byly jedny z nejparádnějších. Ve středu jsme měli jenom pro sebe hottubes, dovezli nás tam, zapálili louče, k tomu vínko, pivo, sýry, chipsy, sendviče. Každý přispěl nějaký peprným příběhem a vážně jsme se skvěle bavili. Když jsme se začali bavit o majiteli a jeho synovi - teda my jsme si mysleli, že je to syn. Jakože teda, docela pěknej a sympaťák. A přešli jsme do češtiny a slovenštiny, aby jakože nám nerozuměl že jo. Tak si ho tak chválíme a rozebíráme. A on je to Polák, A rozumí česky i slovensky :D :D :D S vínem je to všechno oukej. Čtvrtek. Oficiální Byebye party. Staff house. Drinking hra, snack a zpěv to jistí. Ojooj budou mi tyhle české, slovenské a švédské holky chybět.

                                                International girls in staff house :)

Pátek, poslední, zkrácený, pracovní den a pak? Vatnajökull a sněžné skútry!! Ve 14:00 nás čekal půl hodinový výjezd ke stanovišti skútrů. Nahoře člověk hned pozná, že skutečně je na ledovci :D I nám, za 3 měsíce Islandem vytrénovaným, byla zima. Vyfasovali jsme kombinézy, helmy a gumáky. Dostali jsme instrukce jak ovládat skútr, každá dvojice si vybrala svůj stroj a vyrážíme. Ovládání je triviální, čudlík na start a na vypnutí a jedna páčka na plyn, druhá na brzdění. Vyjíždím s Barčou na místě spolujezdce jako poslední. Ovládání triviální, jak trefit se do mísy. Nicméně Indové před námi zřejmě nejezdili ani na kole, protože jedou trhavou rychlostí zprava doleva. Je to děs, nikam jsme se nepohli, ale předjíždět se nesmí. Když uhli z vyznačené trasy asi o 3 metry, vzdávám to, přidávám plyn a předjíždím je. Mezitím celá skupina ujela poměrně dlouho trasu, a tak se nemusíme pomalu táhnout v turistickém šneku, který jede 30km/h, a valíme si to asi 70km/h. Je to absolutně božíííííííííííí :) Jsou s námi dva guide, jeden vepředu - manžel naší kolegyně, druhý vzadu - mladý ztřeštěný Islanďan, který si nás pamatoval z hotelu. Říkám, že je to boží a že chci jezdit rychle. Pomatení Indové asi pochopili a tak je pouštíme před sebe. Vzadu si čekáme, až skupina odjede a dáváme závod. Totální bomba. Jeden z nejlepších zážitků, zřejmě nejlepší :) Za celou cestu jsou dvě zastávky, děláme fotky, dozvídáme se něco víc o Vatnajökull. Zajímavost, že se taky na sněžných skútrech nemáme naklánět, tak jako to děláte na vodním, klasickém, motorce.. ovládá se jenom řidítky, zbytek dělá pás, který je vzadu uprostřed.

                                                                       Vatnajökull

                                                                  Vatnajökull

Sobota ráno. Vyjíždíme. Já, Barča, Žofka, Niky, Aneta. A stará dobrá Škodovka. Girls on the road. Několik zastávek. Fjadrárgljufur - kaňon, Černo písečná pláž ve Víku., Skogafoss. Seljalandsfoss. Gejzír. Reykjavík. Jasno. Zataženo. Jasno. Zataženo. Iceland, you know. Všechno super, jako top Fjadrárgljufur, Seljalandsfoss, Gejzír. Velký Geysir dal jméno všem gejzírům světa, své doby chrili vodu až do výšky 80m. Nyní je nečinný. Ještě, že v jeho blízkosti je Strokkur, který je činný každých pár minut. Viděli jsme, fotili jsme, natáčeli jsme. Mohl mít tak 10m. Ale dosahuje i výšky 20-30m. Při odchodu, jsme slyšeli, že opět vyvěrá. Noooooo to už těch 20m bylo... není nafoceno, ale je to v paměti :) Parádní den. Fotky mluví za vše.

                                                                 Fjadrárgljufur

                                                                 Seljalandsfoss

                                                                    Seljalandsfoss

                                                                 Gejzír Strokkur

Neděle, brzký budíček. Blue Lagoon. Už cesta předchozí večer v Reykjavíku, byla jedna velká katastrofa. Island, země, kde je jedna hlavní silnice, která vede všude, tudíž doprava je tady víc než jednoduchá, řadím Reykjavík k nejhůře orientovaným a značeným městům ever. Blouděním z večera jsme se poučili a snažili se cestu do laguny co nejvíce nastudovat. Jedna vracečka tam byla, ale jinak jsme zdárně dorazili, zadní řada to checkovala ze spánku :D Lístky jsme si koupili už dopředu a hned na 8 ráno, protože pak je prý solidně přeturistováno. Bylo to fajn zrelaxování, dali jsme si masku z bílého bahna, ale teda nevím jestli to byla atrakce za 45 éček. Potom procházka po dvou hlavních ulicích s nákupy. Ale nějak to nebylo ono. Atmosféra a tak všechno. Akureyri hodnotíme líp :)

                                                                 Blue Lagoon

A v pondělí? Už domů :)