středa 23. prosince 2015

Vilnius aneb z tepla do zimy a zase zpátky

Po tom co se mi omrzelo teplo jihozápadní Evropy, jsem se vydala trochu na sever. No dobře neomrzelo. Rozhodla jsem se navštívit jednu bláznivou spolužačku ze Zlína, která je zrovna na Erasmu ve Vilniusu. Lety Porto-Brusel, Brusel-Vilnius na sebe suprově navazovali, čekala jsem asi 6 hodin, což není tak strašný. Letiště Charleroi je celkem vtipný, asi jako v Ponta Delgada. Z jednoho konce vidíte na druhý. Celou dobu kontrolovali bezpečnost vojáci, policie a letištní ochranka. Reproduktory neustále hlásili ať nenecháváte svoje zavazadla bez dozoru.

Neděle večer. Když jsem přiletěla do Vilniusu, letadlo přistálo dřív a já měla zvláštní pocit že tam Zuzka ještě nebude. Tak jsem si šla lážo plážo, skočila si na Toillets, žádný stresy. Už jsem se blížila k Exitu. Když jsem vyšla, připadala jsem si, že jsem přijela vlakem. Takový to bylo nádražíčko. No Zuzka samozřejmě nikde. Takže jsem se tam opřela o sloup a asi 10 minut čekala. Pak jsem jí uviděla a zvýšeným hlasem na ní: "Víš co je strašný?!?! Když přijedeš do cizí země a nikdo na tebe nečeká!!!!!" Na první noc jsem mela zamluvený hostel. Protože u Zuzky na koleji chodí v pondělí uklízečka a mohla by mě, jako vetřelce, najít. Takže podle instrukcí který mi poslali a které jsem já Zuzce přeposlala, jsme se vydali na hostel (bylo kolem 21:00). Nejdřív z letiště autobusem č. 1. Dorazili jsem na autobusové nádraží. Vše bez problému. Nyní 34 nebo 74 na čtvrtou zastávku s pěkně hnusným jménem. Jedeme. 4 zastávka měla úplně jiný název. Po 10 minutách nic. Vyjíždíme ven z Vilniusu. Tak to se trochu nepovedlo. Zuzka nemá páru. Já už vůbec ne. Je mi tady zima. Zuzka s Táňou vymýšlejí jak se dostat zpátky. Jaký si bus mi měl jet k jejich kolejím. Rozhoduju se to risknout a jít spát k Zuzce. Mezitím mi přijde sms, že jestli do hostelu nedorazím do 22:00 potřebují vstupní kód ke dveřím. Ten už mi ale nikdo neposlal. Asi ho mám na mém účtu na Airbnb, ale tam se jako turista bez přístupu k internetu těžko dostanu. Snažím se jim dovolat. Nic. Kašlu na to. Jedeme dlouho. Fakt dlouho. Ptám se jestli to tam poznávají. Nepoznávají. Začínám být trošku nevrlá. Když se ptám co teda budeme dělat, z ničeho nic se vyjevíme na naší zastávce. Dorazili jsme v nádherných 23:00. Se Zuzkou kecáme jak diví. Však jsme se neviděli půl roku. Několikrát každá z nás řekne "Hele, jdeme spát, řeknem si to zítra". Po několika marných pokusech jsme šli opravdu v 3:30 spát.

Druhý den mi Zuzka ukázala město. Prošli jsme centrum a přilehlé okolí. Gediminas tower, Hill of Three Crosses, Cathedral square a vánoční trhy. Dali jsme oběd, kafe, supermarket a pak se Zuzkou do školy. Ceny se tu nedají s Portem srovnat. Supermarket a restaurace levnější a lístek v MHD za 50 centů mě téměř rozesmál. Další den jsme vyjeli na Trakai. Městečko asi 30km od Vilniusu. Oblíbené u turistů. Jedna z dominant Litvy. Nachází se tu zámek, který je na jednom z mnoha ostrůvku. Počasí bylo celkem krutý. Zvlášť pro mě, když jsem ještě týden před tímhle výletem chodila ve 20 stupních pouze v tričku a tady se dostáváme pod nulu. Ale jinak je to tady kouzelné. Všude ticho, sychravo nad vodou se vznáší opar. Nicméně stále je to tu neuvěřitelné. Jedeme zpátky do Vilniusu, zpáteční lístek mě vyšel na 1,78E. Hold jiná ekonomika. Večer mě Zuzka bere do klubu - Salento. Od mých vilniuských spolubydlících z Porta se později dovídám, že je populární především u erasmáků. Byla White Party, takže jsme dostali bílá trička a všichni vám tam mohli něco napsat. Tak mám aspoň vzpomínku. Do dalšího dne jsme trochu vyspávali.


                                                                 Gediminas tower

                                                                 Hill of Three Crosses

                                                       Výhled z Hill of Three Crosses

                                                                       Trakai

                                                                          Trakai

Když jsme se odpoledne vyrazili, já zamířila do města a Zuzka do školy kde, jsme se měli sejít. Potom jsme i s jejími spolužáky navštívili super hamburgrárnu. Co teď? Že ještě vyrazíme někde do hospody. Tak why not? Snekutys. Já se můžu sotva hýbat jak jsem se přejedla. Takže si ani nedávám nic k pití. Ve 23:30 si říkáme co dál? No klidně už bych šla domů. Ale vše "závisí" na mě a vidím jak ostatní ještě nechtějí jít. Tak pojďme ještě někam no. La Birra. Bar a hospoda. Dá se tady ale tancovat na Just Dance. A je to vážně sranda. Když se 10 lidí snaží na 2x2 metry tancovat to samé. Jediné co je tu asi dražší než v Portu je alkohol který si kupujete takhle "venku". Další a poslední den. Čtvrtek. Večer odlítám zpátky. Tak mě ještě Zuzka bere do dvou kostelů. Dáme si oběd a svařák samozřejmě nesmí chybět. To je to co v Portu trochu postrádám. Zuzka semnou jede na letiště. V buse si uvědomím, že jsem zapomněla nabíječku na mobil. Naštěstí spolubydlící jednou domů na Vánoce, tak mi ji v lednu přivezou. A to se vyplatí! Už jen zmíním, že noc na letišti Charleroi byla hrozná. Tam se nedalo no. Závěrem. Litva je krásná. Nebo spíš Vilnius je. Myslím, že pro každého cestovatele je tu něco k vidění. A teď myslím v celé Litvě. A Vilnius jako erasmus destinaci vidím hodně dobře.

Cathedral square

Cathedral square

                                                       Church of St. Peter and St. Paul

čtvrtek 17. prosince 2015

Výlet předposlední - Sao Miguel

Dnes je to přesně měsíc, co jsme s Lukášem odletěli prozkoumávat břehy další země, a když píšu břehy, myslím břehy doslova. Popravdě nemůžu vlastně napsat "další země". Azorské ostrovy je vlastně autonomní území Portugalska. Lupnu vám sem taky něco ze zeměpisu, kdyby někdo nevěděl. Azorské ostrovy jsou nejvzdálenějším regionem Evropské unie, ležící uprostřed Atlantského oceánu a je jich celkem devět. My navštívili ten největší - Sao Miguel. S hlavním městem Ponta Delgada. Ostrov má protáhlý tvar, kdy z východu na západ má přibližně 90 km, nejkratší cesta ze severu na jih je dlouhá 8 km nejdelší pak 15 km. Ostrov je sopečného původu a nachází se zde dvě neaktivní sopky. Nachází se tady také hodně jezer sopečného původu. Výjimkou nejsou ani zemětřesení. Podnebí je zde subtropické. Na Azorské ostrovy se létá z Evropy jenom do Ponta Delgada a můžete sehnat i cenově dobré letenky, pokud ale chcete navštívit jiný z těchto ostrovů, než je Sao Miguel, jediná společnost která mezi nimi létá je Sata a cena v poměru s vzdáleností je skutečně enormní.

17. listopadu jsme vzlétli z našeho současného domova - Porto směr Ponta Delgada. Let byl klidný, ničím zvláštní. Když jsme se dostali do haly letiště, nastal trochu úsměvný okamžik, protože tohle letiště spíš připomínalo Třebovské nádraží. Co bysme chtěli v hlavním městě s 30k obyvateli. Zaplatili jsme si autobus, který nás vyložil v blízkosti našeho ubytování a v den našeho odletu nás tady také vyzvedli a to krásných 65 minut před odletem. Což byla fakt paráda, když nemusíte tvrdnout takovou dobu na letišti. Ubytování bylo super, rozhodně bych ho nenazvala hostelem ale spíš penzionem a paní domácí byla prostě skvělá, každé ráno donesla čerstvé pečivo  a snídaně byla jenom z lokálních produktů - sýry, čaje, marmelády, máslo. První večer jsme šli projít město, není velké takže jeden večer bohatě postačí, potkali jsme se s našimi UTB spolužáky, kteří jsou na Erasmu ve Faru. Nevšední náhoda.

Druhý den ráno jsme si půjčili auto a vyrazili směrem na západ. V plánu byli jezera Sete Cidades. Jsou to vlastně dvě propojená jezera - Zelené a Modré. Výhled měl být neskutečný.... asi tak nějak.

                                       

Realita byla trošku jiná. To je prostě to subtropické podnebí...

                                     

Podél pobřeží jsme přes západ pokračovali na sever, stavěli jsme na pár vyhlídkách a přes město Ribeira Grande se vraceli zpátky na jih do Ponta Delgady. Před tím nás ještě čekala návštěva ananasové plantáže. Na místním trhu jsme si za euro jeden koupili a řeknu vám, je to jiný kafe než to čím nás krmí v supermarketech.

                                     

Další den nás čekala cesta na opačnou stranu - východ. Se mnou jako řidičem. První zastávka Furnas. Nejdřív jezero a pak Poca da Dona Beija. Jsou to přírodní termální prameny. Takové malé horké koupaliště. Samotné bazénky byli vystaveny jenom opracovanými kameny, tekla tudy říčka, voda byla čirá ale obsahovala rez. Takže kameny které omílala byly rezavé a nakonec i my. Potom jsem vyrazili do Terra Nostra Park. Jsou zde jezera, exotické květiny a století staré stromy. Taky je tu jeden bazén s termální vodou, který se spíš podobá velké fontáně, voda je na pohled rezavá a špinavá a celkově to tady nepůsobí tak příjemně jak v Poca Beija. Vyrazili jsme dál na východ, na to jak je ostrov malý tak cesta celkem komplikovaná  a spíš neznačená. Kromě jedné krásné vyhlídky v Nordeste, jsme pokračovali dál na sever. Všude byli značený vodopády. Žádný jsme nenašli. Později jsem se vážně zamýšlela, kde je problém. Prostě to tam nebylo... Mířili jsme na čajové plantáže. Je to jediné místo v Evropě, kde se pěstuje a zpracovává čaj. V továrně jsme zjistili, že stroje běží jen některé dny, ale všechny prostory jsme si mohli projít u některý strojů postávali připravené pytle s čajem. V poslední místnosti byl stroj který sypal čaj do pytlíčků a několik dam sedělo u kulatého stolu a pytlíčky připravovali do krabiček. Další stroj pytlíkoval čaj sypaný. Na konci prohlídky bylo možné ochutnat černý a zelený čaj. Okolo továrny se rozprostírali ony čajové plantáže. Odtud jsme vyrazili na Lago do Fogo. Jezero. Když jsme tu úmornou cestu vyjeli, všude byla mlha a foukalo jak prase. Co jsme komu udělali?!?!?! Jo já to vím, že jsou tady subtropy, ale proč my? A oba dva dny? Očekávání versus realita. Večer jsem si aspoň nakoupila ty úžasný marmelády a čaj. A další den odjezd domů. Sice nám počasí úplně nepřálo, ale všichni místní nám tvrdili, že tady prostě člověk nikdy neví. I tak to byl opět super zážitek a poznání nové krajiny. Pak už jsem ji jen představovala jak fotografové všech průvodců sedí na těch všech místech několik dní aby měli ty neskutečné fotky.

                                                       Řidič, ještě rezavá z Poca Beija

                                                                  Poca da Dona Beija

                                                                Poca da Dona Beija

                                                                 Poca da Dona Beija

                                                                Terra Nostra Park

                                                                          Nordeste

                                                                      Čaj je ready!

                                                                    Čajové plantáže            
                                     
                                       
Lagoa do Fogo - očekávání
                                                           Lagoa do Fogo - realita