Roadtrip, je to sice dál za to horší cesta

Když už jsme v téhle bohem požehnané zemi, nebo spíš Vikingem požehnané zemi? Musíme to tady trochu procestovat, i když není tolik volna, měli jsme teď 4 dny free v kuse. Jo. Unbelievable. Tak jsme se domluvili s Niky a Anet a plánovali roadtrip na sever. První hrubý nástřel destinací byl Husavík, Akureyri, Mývatn. Měli jsme štěstí, protože se s Barčou dal u nás v hotelu do řeči jeden guide.Ten nám poradil spoustu míst, která stojí za to na severu navštívit.

Husavík - whale watching, byl vlastně základním kamenem pro náš trip. Dettifoss, Namafjall Hverir, Víti, Asbyrgi, Godafoss, Dimmuborgir, Hverfell.

Den první - vstávačka, snídačka, nakládáme věci a vyrážíme. Nastudovat cestu nebylo zase tak obtížné. Je tu jen jedna hlavní cesta. Číslo 1. Docela příhodné :D Tak vyrážíme v naší Toyota Yaris. Cesta, řekla bych bez komplikací. Občas přibrzdíte, protože ovečky si zrovna dávají na silnici chill, ale pohodička. Povolená rychlost je 90 km/h. Což je na silnici, kde nikdo nejede, je tu téměř nulová doprava, za trest. V řízení se s holkama střídáme. Po mě Anet a pak Barča. Ve chvíli, kdy za volant usedá Bára míříme k vodopádu Dettifoss. Víme, že sem vedou dvě cesty, z nichž je jedna velmi špatná. Vidíme směrovku a odbočujeme. Zbývá 29 km. Cesta je nezpevněná, prašná. Po pár kilometrech si uvědomíme, že to je ta špatná cesta. No tak hlavně, že jsme o ní věděli. :D 30 km/h je maximum, když to Bára občas vytáhne na 40 km/h, už se cítím jako ve formuli :D Dorazíme tam. Naše první zastávka. Je to překrásné. Od vodopádu ještě pokračujeme dál, kde se nachází další menší vodopád. Když se vracíme k autu, studujeme mapu, a pokud odbočíme na druhou stranu, měli bychom se někde napojit na tu lepší cestu a po ní se vrátit. No ještě, že tak, drkocáč byl hroznej. Tak jedem, no nic jsme nenašli. Studujem mapu. Tak asi ty cesty prostě nejsou propojený no. Takže zpátky stejně. Fu*k. No jsme happy, že jo :D Není možná, ale s Anet jsme si u toho trochu schrupli :D Někoho drkocání prostě uspí. Vjedeme na naši oblíbenou jedničku, po několika kilometrech  je znovu značení na Dettifoss, to bude ta lepší cesta, 24 km. V tu chvíli to prostě nejde neříct.. Je to sice dál, za to horší cesta.

                                                                        On the road :)

                                                                         Dettifoss

Pokračujeme dál na Namafjall Hverir. Už z dálky to vidíme. Kouř ze země, velbloudí barva půdy. Je to vlastně hora v blízkosti sopky Krafla a je uprostřed geotermální oblasti. A protože je tam hot prameniště některý ty pots bublají. Mají šedou barvu, což je zvláštní. Asi typ bahna nebo tak něco. Kouří se přímo z pots i ze země, i z jakých si kamenných pyramid. No a je to síra. Takže to smrdí. Asi jako vejce. A jak si tak povídáme, v naší rodné češtině, nezkoumáme je ok říct a co ne. Smrdí to jak prdy. Prdy po vejcích. Pak už jen slyším "Ale dobrý den, vy jste z Česka?" Se můžem potrhat smíchy. Tak nám paní udělá fotečku a jedeme dál :D Poslední zastávka Víti je vlastně kaňon, který má uprostřed jezero. A je tu větrno. Jakože hodně. Jsou tu dva cyklisti v kraťasech. To je na mě moc. Vůbec. Cyklo nemusím. Tady je spoustu, jakože fakt mrda, lidí co podniká svůj trip na kolech. Kámové je tu kosa, to vám už asi došlo, dost často tu dost fouká, je to nejhorší léto za 10 let, takže tady taky hodně prší. Takže tyhle týpci? Jakože thumbs up, ale totálně crazy. Když teď tak přemýšlím, člověk tu možná potká víc výletníků na kole než projíždějících aut :D Máme čtvrt nádrže. Tak chceme natankovat. Jsou tu samoobslužné stojany a platí se tu kartou. Vezmu pistoli a chci začít. Nejde to. Znova a znova. A ono to pořád nejde. Čteme si návod :D Nejdřív karta. No jo tak jsme nevěděli :D Za kolik chcete nabrat? Ptá se automat. No jako fakt nevíme. Lupnem tam 4000 krónas. Zase nějaký číslo. Číslo stojanu. Už to jde :) Pohodička zvládli jsme to. Půlka nádrže navíc. Přesun do Husavíku, kde nás čeká druhý den sledování velryb. Najdeme kemp, kde se ale platí 1200 krónas za člověka a ještě 500 za sprchu. No je docela zima, tak to hecnem a odjíždíme hledat místo na spaní v autě. Jojo. Ve čtyřech budeme spát v Yarisovi. Tak nějak se "uvelebíme" a jdeme na to. Ráno zkonstatujeme, že to vážně nebylo pohodlné, a Báře s Nikol byla ještě zima. No, ale tak jaký by to byl roadtrip? :)

                                                                 Namafjall Hverir

                                                                  Namafjall Hverir

                                                                                Víti

Den druhý - jdeme do centra Whale Watching, vybavit si lístky, které máme zabookované na 9:30. Máme je a zadarmo, opět z těch nehorázných příspěvků co platíme. Takže vlastně jsme to platili :D Dostaneme upozornění, že dnes není moc dobré počasí, že tam bude hodně větrno a že můžeme vyrazit pozdější lodí. Máme itinerář, nemůžeme měnit, takže pojedeme. Jdeme na snídani, cookies a čaj. V 9:15 nás čeká nalodění, dostaneme kombinézy. Tak se do toho nasoukáme celý i v těch našich zimních bundách, že tam bude fakt kosa. Začátek cesty je v pohodě. I když mě později začíná bolet hlava. Ještě později je mi blběji. Prej jestli budu zvracet, říkám že ne, že je to jen nepříjemný. Sledujem puffiny. Jsou roztomilý a vtipný :D Mají malá křidýlka a těžká tělíčka, tak zběsile mávají křídly. Dokonce i plavou a potápí se. Pěkný. Začínají být docela velké vlny. Je mi blbě. Jakože dost. Asi to nedám. Dávám Báře kameru, Nikče foťák. Budu zvracet. Na začátku jsem si ještě dělala srandu, když nám naše guide girl dávala instrukce, nezvracejte na palubu, ani do pytlíku, já to chtít nebudu ani to není dobré pro přírodu. Hahaha. No tak se vykláním. Už se mi hrnou sliny. Je to tady. Tak si tak dvakrát odplivnu a nic. Asi mi ten pohled na vodu udělal dobře, najedou jsem ok. Tak si tak koukáme dál, že budou ty velryby. Nejdřív v dálce vidíme skákat delfíny. Pak se párkrát objeví ocas velryby. Dobrýýýý!!! Je mi blbě. Já nechci. No nic. Budu. Vykloním se a je to tady. Zvracím. Poznávám svojí snídaňovou cookiesku. Udělalo se mi líp. Tak sleduju dál hladinu v dálce. A najednou vyskočí velryba. Celá je nad vodou, zarotuje a zase zapluje. Guidka je totálně bez sebe, že jak jsme lucky. Jsem ráda, že jsem to viděla. Fakt happy. Je mi zase blbě. Mezitím co se objeví pár ocasů či hřbetů velryb, to na mě zase jde. Okey. Tak podruhé. Nenávidím seasick. Hodně moc ho nenávidím. Mořský vlk ze mě asi nebude. Uklidňujeme, že nejsem jediná. Asi pěti letý chlapeček to problinkal celé :( Pak i Nikča, chlapečkova máma, Anet, která byla celou dobu okey, to nakonec taky vyklopila :D A jeden náhruživý fotograf z přídi. Tam se udělalo špatně i Báře, ta si ale lehla a nakonec to ustála. Thumbs up holka! :) Big wave prostě. Nakonec zjistíme, že lidi na co se rozhodnou pro whale watching, většinou zahlídnou jen pár ocasu. My viděli i delfíny, hřbety a jednu celou. Je to prý hodně vzácné. Takžeeeeeeeeeeeee, jsem ráda, že to zvracení aspoň stálo za to :) Nicméně kdybych zaplatila 17000 a celou cestu měla mořskou nemoc a zvracela asi se trošku naštvu. Nicméně na sledování velryb už asi podruhé jít nemusím :D Pokračujem do hotelu Foss, kde má Bára spolužačku, tak nás tam provází, no a je tam samozřejmě víc Čechů a Slováků. Tak povídáme, jaké je to u nich a jaké u nás. Přisedne k nám další holčina. Zlíňáci neuvěříte. Naše milá Dušana z Viktorky :D Ten svět je malej. Já to říkám pořád :) Potom si dáme takový malý chill v hottubes, relax. Vyrážíme do Asbyrgi, kde si uděláme procházku a vyrážíme směr Akureyri. Projdeme si město, je moc pěkné. Kempíme za městem. Zase v autě. To víš starý dobrý český holky.

                                                                    Nalodění v Husavíku

                                             Lucky us!! (A lucky, že to Bára stačila vyfotit)

                                                                          Asbyrgi

Den třetí - ráno snídaně v Bakarid vid bruna. Jestli budete někdy v Akureyri, tak si tam určitě zajděte. Moc příjemná pekárna s kavárnou. Boží pečivo, dobrý čaj i káva, příjemné slečny :) Pak se zastavíme ještě v suvenýrech. Žeru, je. Islandský suvenýry :) Vydáváme se směr Godafoss, další vodopád, tady se v roce 1000 stalo křesťanství oficiálním náboženstvím Islandu. Když - nevím přesně kdo :D - hodili do útrob vodopádu jakýsi pohár. Odtud míříme do Dimmuborgir. Je to jedna z nejnavštěvovanějších turistických atrakcí na Islandu. Jsou to neobvykle tvarovaná lávová pole. Pokud vás zajímá víc koukněte na wiki, je to tam hezky popsané :) No každopádně nám tam pršelo, takže jsme naší procházkou udělali rychlo chůzí. Poslední zastávka v okolí jezera Mývatn byla na Hverfell. Je to kužel, který vznikl se sopky, která vybuchla asi 2500 př.n.l. Kráter Hverfellu má asi 1 km v průměru. Dáme si výšlap nahoru. Nejdřív pohodička, ale čím jsme výš stoupání je strmější. Bára je moc ráda. Bez ironie. Prej kardio :D That´s all. Jedeme domů. Cestou ještě hledáme Blue lagoon severu. Najdeme to. Vypadá to božsky. Ale holky nechtějí, naší náhradní mamku tady, otravovat pozdě s odvozem z Höfn na hotel. Takže se vrháme na zpáteční cestu. Že si dám trochu šlofíčka. Usnu na hodinu a půl, což se mi normálně v autě nestává. Zpíváme si, však ženy na tripu ne? :) Sweet chilli life song... Jedno jestli za hranice a nebo tady, skoro jedno jestli skútr nebo rapid ... Nebo Yaris!! :) Cestou se ještě stavíme v Bónusu pro pár sladkostí. Když dojedeme v 19:30 do Höfnu musíme ještě dobrat plnou nádrž, jenže za kolik to vlastně je? Tak když to bude za míň tak se strhne tolik peněz za kolik to bude, předpokládáme. A pistole se zastaví až bude plná. Tak pistole se mi seká už na 2000. Takže blbost, to určitě není plná, když jsme přijeli se čtvrt nádrží. Tak to tak pořád nějak zkouším držet ať se tankuje. Už jsme skoro na 6000 tisících co jsme dali jako limit. Tak na limitu jsme se zastavili ale s benzínem moc ne, jsme přetekli :D Aspoň se naše zasrané auto se zkratky trošičku umylo :D Čekáme na mámu, až dojede. Trvá jí to. Ale, asi mě to ani nepřekvapuje. Po době, mě napadne replika s Comebacku. Mami, mami, mami, proč jsme tu furt sami? Je nám zima máme hlad, přijď se o nás postarat :D :D :D Do půl hoďky máma dorazí. Nedá jinak, že nám musí koupit něco k jídlu a pití. Že by slyšela mé verše? :D :) The end.

                                                                      Godafoss

                                                        Hverfell (pohled zespodu na vrchol)

                                                      Hverfell (pohled z vrcholu dolů)

                                                                       Hverfell

Dobrodružství za pětset

Jak už jsem psala dřív, pár výletíků jsme absolvovali. Nic velkýho. Stejně, je člověk rád, že někam vypadne. Tak jsme začali plánovat co v následujícím volnu podnikneme. Kromě praní. Klasika :D Takže jsme s Bárou, Nikčou a Anet (další Češky) plánovali nějakou tu túru na ledovci. Po přehození směn, což tu není takový problém, byl jasný datum. 10. července. Hiking a climbing. Na ledovci Vatnajökull. Centrum Skaftafell.

První Bára napsala mail. Že bysme teda chtěli, co bysme chtěli a jestli budeme mít slevu. Z výplaty totiž přispíváme do kdejakýho turistickýho fondu, nebo co to je, takže máme některé věci se slevou a některé zadarmo. Odpověď. No máte to zadarmo, ale nevíme jak místo, zavolejte těsně předtím. Domlouváme se s Birnou, že nás tam hodí. Však víte, bus dvakrát denně :D

První zádrhel. Den předtím se dozvíme, že Birna jede do Akureyri. Ne, že by nám to řekla ona. Islanďani maj těžce v **** :D Tak se jí ptáme, že teda nám slíbila, že nás do Skaftafellu odveze. A ona pohodares, jak kdyby vám říkala, že ztratila 10 krónas, že jako jede pryč a ať jedem busem. Plus její americkej úsměv. Já u toho teda nebyla, což ještěže tak, protože to je něco na mýho cholerika :D Plus moje oblíbené, ještě že neumím nadávat anglicky. Voláme, že jestli je tam teda místo. No asi tam místo bude. Zeptejte se na místě. WTF!!!! Totál zase neřeší. Prostě nás tam napiš a je to. Božeeeeee.

No nic tak jedeme ráno busem. Místo solidního spánku po dvojté šichtě, ráno v 7 stávačka, snídačka. Bus má jednu zastávka za cca 50 km, takže na zastávku se chodí tak, že u krajnice máváte aby vám zastavil a nabral :D Jo, je to sranda. Ovšem to byla moje první cesta dolů od ataku ptákama. Ty hajzlové se zase začali rojit. Tak jsme nandali kapuci, já se o metr snížila a zdrhali jsme několik metrů. Sakra je to stresující!! Dojedeme na místo. Jdeme do centra, že jak to teda je. Já s Anet čekáme venku. Holky nikde. Nikdo nic neví. Ani o tom, že máme jít zadarmo. Pak z nich vyleze, že tam místo není. Tak jdeme na jinou. Za 4 hodiny. Jdeme turistikovat k vodopádu. Je to neskutečný. Zase. Je to tak neskutečný, jako jejich značení turistických cest. Nebo spíš neznačení? Holky si to chtějí prodloužit. Tak jako, nechce se mi moc že jo. Protože moc nevím co mě čeká ve 14:00. Tak, ale jde se. Je to super prochajda. Když vyjdeme na nějaké pusté pláži, ve  12:00, začínám mít pochyby jestli to stihneme. Značení nic moc. Tak jdeme no. Za náma něco kolem 6 km, před náma asi 5. V tom super terénu, mě začínaj bolet kyčle. Nejde mi šlapat moc rychle. Holky jdou asi závod. Táhnu se za nima. Nemůžou zpomalit a jít semnou. Svíčky :D Došli jsme v 13:30. Jsem docela vyřízená. Tak nechávám nohy regenerovat, ať zvládnou dál. Jdeme před Glacier Tours. Vyfasujem mačky. Nastupujem do minibusu a jedem. Těšíme seeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee :) Náš guide je zélanďan, sympaťák. Na začátku se představujem. No to mi přišlo trochu víc vtipný, jak někde na adapťáku. Ve skupině máme Slovenku. Joo svět je malej :) Na místě dostaneme takový ty sekyrky, který teď nevím jak se jmenujou, a instruktáž jak si nasadit mačky. Jak chodit a nechodit. Takže jako v Miláně prej ne :D A jdeme. Po ledovci. Mačky fungujou skvěle. Dostáváme takovýto klasický průvodcovský info, co a jak se stalo, a proč. Zkoušíme sekyrky a tak. Guide se nabízí, že nás vyfotí. Tak vůbec mi neujela mačka. Škrábla jsem se s ní do stehna. Už si představuju jak jsem si ho mohla propíchnout. Začínám tu být paranoidní. Spím totiž pod držákem s televizí. Každý večer, když jdu spát si představuju, jak by mi mohla spadnout na hlavu a zabít mě. Prostě paranoja. Zpátky na ledovec. Při zpáteční cestě nějak neodhadnu špičatost a sklon. Začnu ujíždět, naštěstí za mnou jde ochotný Ital a taháme za bundu zpátky :D Opět parádní zkušenost. Už přemýšlíme o příště, chceme pořádnej climbing :) Dorazíme zpátky do centra asi v 16:15, dáme pauzičku a vyrážíme na "hlavní" a hlavně jedinou cestu, směr Höfn, na stop. Další dva kiláčky v nohách. Začínáme. Po chvilce chytíme holčinu. Jede jen asi 3km :D no tak jedem že jo :D Za benzinovou pumpou a hotelem zkoušíme dál štěstí. Po chvíli stopneme francouzský pár. Pouštíme holky, protože další den ráno pracují. Nám pak zastaví kluk, ale nejede ani náš směr (tak kam sakra jede? :D) Asi za 15 minut stopneme další francouzský pár, přiblíží nás asi o 15 km. Vylezeme v místě Hóf. Je tu zima, fouká a trochu prší. Super místo na stopování. Začínáme být s Bárou lehce pesimistické. Po půl hoďce v tomhle počasí, kdy projelo asi 30 aut. Je to fakt na mašli. Furt říkají jaký jsou Islanďani v pohodě a hodný. Jo a oni jsou. Tak proč sakra týpek co jede v autě jako kráva sám nezastaví!? Později jsme zjistili, že mohli být tak 3 stupně, a vítr tak 1000km/h. Od větru máme růžový obličeje. Po 50 minutách - najednou za náma někdo volá. Auto!! Že nás můžou vzít do Jökulsárlónu. Parádaaaa! Jsou to dva rumuni, tak kolem 35 let. Něco si žbleptli rumunsky. No nemám z toho nejlepší pocit, ale jedem. Začneme si s nima povídat, tak se hned cejtim líp. Jeden tu už 15 let žije, druhý je tu na dovolené a žije ve Francii. Vyhodí nás po 38 km, popřejí hodně štěstí a jdeme zkoušet dál. Posledních 35 km. V Glacier Lagoon začíná ubývat aut, tak se modlíme ať někoho stopneme. Do 15 minut zastaví u krajnice malé autíčko. Haleluuuuuuja. Tady se člověk raduje hned, protože jak je to váš směr je to v cajku. Stará dobrá jedna silnice :D Nasoukáme se dozadu a jede se. Zjistíme, že řidič, mladej kluk, je Islanďan a cestuje z Rejkjavíku někde na východ, dvě holky jsou taky stopařky :D Němky. Happy jak tři grepy už dojedeme k hotelu. Když dojedem jsem trochu dojatá, protože 3 hodinová cesta se vším všudy, fakt stála zato. Už jsem si vzpomněla! Sekyrka=cepín :D

                                                        Tak už jedeeeeeeeeeeeeem :)

                                                           Náš super guide Jonatan

                                                             Já na konci výšlapu :D

Druhý den co jsme měli volno, jsme zase naplánovali trip. Není možnéé. Dva dny volna, dva dny za sebou :D Sice do Jökulsárlón, kde už jsme byli, ale tentokrát s plavbou na obojživelníkovi :) Tady musím naopak přístup na "Tickets" pochválit. Došli jsme, řekli jsme, že tu pracujeme v hotelu, a že bysme chtěli na obojživelníka. Jo není problém, ukažte mi průkazky. Za hoďku jdeme a máme to zadarmo :) Když čekáme chodíme kolem břehu, po kopečkách koukáme. Pak jdeme čekat k nástupní rampě. No zase něco na mě :D Já začínám nenávidět tyhle geronto zájezdy. Mám na ně nervy. Šílený. Prostě všude. Pokoj je cejtit starýma lidma, za jednu noc týpek spotřebuje 5 ručníků, když připravujete za zatahovacími "dveřmi" bufet, tak tam už 20 nakukujou a prostě... Nevim, jak to popsat, možná je to jen můj problém, ale prostě chytám nervy kdekoli, kde prostě tyhle staroušové jsou. Všude se tlačej jak šílený, asi maj pocit že už nemaj moc času, jinak nevim :D Zrovna teď když to píšu, tak zase se tady německej maník snaží dostat do staff room, čumí co tam je :D Gerento zájezdy forever. Obojživelník super, hlavně na něm není taková zima jak na pevnině. Překvapující. Jdeme se kouknout do suvenýrů. Něco vybereme. U pokladny kluk z Česka :D Češi jsou tu opravdu všude :) Hold dobrý pracanti. Zná se s Márou Skalou (dobrý Maru ne? :D) Ten svět je malej, malinkej.

                                                        Český holky na Islandu :)

                                                      Výprava v Glacier Lagooon

Výletíky?

Shame on me! Že proč jsem tak dlouho nic nenapsala. 25.6. jsem sedla k noťasu s tím, že jdu napsat nový článek. Vzala jsem si kávičku. A bylo to. Kafe v počítači nic moc, ale fungoval, starej dobrej kamarád, tak jsem si vesele surfovala na netu. Pak už to tak v pohodičce nebylo. Nešlo psát. Vypnula jsem ho, nechala odstát, včera jsem ho tady s Casperem čistila, tak snad ho dnes dáme do kupy a půjde. Píšu to tedy od Báry. Kafe nemám. Nemám tady žádný pití. By mě zabila.

Jeden z našich prvních výletů tady byl na Glacier Lagoon Jökursálón. Když se nás zeptali jestli nechceme jet do glacier lagoon, představila jsem si lagunu, jako nějakou jeskyni nebo něco takovýho a že tam bude záliv s blankytnou vodou. Mýlila jsem se. Mýlila jsem se ráda. To co jsme viděli bylo něco neuvěřitelnýho. Blankytná voda tam byla, jeskyně ne, za to tam byly ledovce. Desítky ker, které s časem mění svojí polohu. Barva kterou mají v místě, kde se dotýkají s vodní hladiny, je okouzlující. Neuvěřitelná. Pohádková. Omračující. Perfektní. A mohla bych tu napsat stovku dalších přibližujících slov, ale stejně bych vám nepřiblížila jak skvěle to vypadá.Vlastně bych tu stovku nedala :D tolik jich neznám. Zkrátka bomba. Pak si to kráčíme po břehu, dál si prohlížíme tu nádheru, a pár metrů od nás plavou tuleni!!! Vystrkujou ty svoje vousatý čumáčky a je to totál cute a unbelivible. Někdo by si mohl říct, no tak jste viděli tuleně. Ale věřte mi. Vidět tuleně v zoo nebo ve volný přírodě. Takovýhle přírodě! Člověk má radost. Radost z přírody. Ze života. Je mu fajn. Od laguny přejedeme most, kde na opačné straně, je pláž. S černým pískem. Vypadá to jak popel, ale je to černý písek. Hrozně zvláštní. Ale už jsme přišli, co je ta věc v pokojích na podlaze :D Oceán je nadhernej. Bouřlivej. Studenej. V těhle chvílích, myslím víc než jindy na svojí rodinu. Hlavně na taťku. Když jsem jela poprvé k moři, řekl mi "Až se sáhneš do moře, ochutnej ho a mysli na mě." S oceánem to bylo stejné, táto!! :)

                                                     Ty dvě tečky to jsou tuleni!! :)

                                          My, Glacier Lagoon Jökursálón a Vatnajökull :)

Před asi 14 dny jsme jeli do hottubes. Přišla za mnou Birna - šéfová, a začala mluvit něco, no všemu jsem nerozuměla. Nepřekvapovalo mě to. Ji asi taky ne :D Mluvila o "hotspot", první co mě napadlo pod tímhle názvem byl internet, wifi. Takže jsme měli trochu jiný topic :D Nakonec jsme se ale domluvili že jo :D Takže jsme po práci, jeli relaxovat do horkých přírodních pramenů. Hottubes, hotspot, Hoffell :) Původně jsem si představovala, něco víc přírodního, jako rybník, jezero nebo nějakou blátivou díru :D Bylo to pod skálou. Byly to takovou plastové vany položené v kamení. Takže to bylo jak vířívka, ale bez bublinek. Relax ale parádní!! Sami si můžete připouštět teplou vodu a hovíte si. My si pohověli asi 2 hodinky. Věřte, že teplo mi bylo už po půl hodině. Musela jsem sem tam vyskočit a na vzduchu se zchladit. Ovšem tvrdý islandský lid, tam vydržel 2 hodiny bez přestávky. Jediné co na tom bylo malinko ...no nechutné :D že po těch 2 hodinách se kůže opravdu hooodně rozmáčí a zkrátka se oddělí. Takže jsme si pak hověli v podstatě ve vlastní šťávě :D

                                Takhle jsme se naložili, další 3 "vířivky" byly za rohem :)

Naše první dny

Nevím kolik vašich známých někdy bylo na Islandu, ať už pracovně nebo jen jako cestovatelé. Z mých nikdo. Na internetu jsem si tak sháněla různé informace. Četla články. Je tu polární den. Okey, takže v létě slunce zapadá o půlnoci a kolem třetí ráno zase vychází. Takže noc je jen 3 hodiny. Zaměstnanci bydlí v jedné obdelníkové budově, která má 12 bytů, každý pro 2 osoby. Vedle je ještě malý domeček zvaný "guesthouse" který má 4 ložnice a obýváte jí sami. V našem malém bytečku, který se skládá z ložnice a koupelny se záchodem, si první noc zatahujeme obě okna roletami, protože je to zkrátka a dobře dost "weird" (prostě divný mami a tati ;)). Po nekonečné cestě, jsme si dopřáli 11 hodinového šlofíka. Po tom co se vzbudíme jdu roztáhnout rolety, Bára míří do koupelny, otevírá dveře. No takovýho facana nechceš! Z totální tmy na prudké světlo. Znáte to, když v zimě ráno vstanete a rozsvítíte si v koupelně? Myslela jsem, že jsem přišla o zrak. Na dobro. Slunce tedy zapadá každý den na 3 hodiny, nenechte se ale zmýlit jako já, slunce zapadne, ale není tu tam, je tu světlo, jen není vidět slunce :D Jdeme dolů, na hotel. Povídáme si se Žofkou, Slovenka. Dozvídáme se spoustu užitečných věcí jak to tu chodí  a tak podobně, abychom se brzy do všeho dostali. K obědu jsou masovou koule s brambory. Zjišťuji důležitou informaci o jídle. Maso je vždy překořeněný. Na naše poměry. Příloha je neslaná. Na naše poměry. Brambory tu neloupou. Zomrem. Chytám od Žofky slovenštinu. Ale je to dobrý, chutná mi to, ikdyž to není jak doma, že jo. S tím se počítá.

Večer jsme se rozhodli, že bychom se mohli jít aspoň projít dolů, k silnici. Rozhlédnout se do dáli, k oceánu :) Tak si to tak štrádujeme, čučíme okolo, jsme happy. Starej dobrej konec světa... ale překrásnej! Dole právě vzlétlo nějaké velké hejno ptáků. My si jen děláme fotky okolí. Ty ptáci se začínají přibližovat. Jakože dost. Pták mi létá těsně nad hlavou. K**va. Co to je?! Začínám utíkat. Dává mi pokoj. Během 10 minut na mě udělá ještě 2 nálety. A jeden malý na Báru. Zdrháme na kopečky směr oceán. Děláme si fotky. Vyrážíme zpátky. Ptáci se opět přibližují, a už mám jako vážně strach. Jeden z těch bílejch malej šmejdů, připomínající holuba s ocasem racka, mě začíná zase sledovat, mám ho snad půl metru nad hlavou, zdráhám, křičím, snažím se kličkovat a nečekaně měnit směr trasy. Ten šmejd to asi prokouknul. Protože se mě prostě něco z vrchu dotklo. Zobákem (nakonec jsme zjistili, že těma jejich pařátama!). Spadla jsem. Bojím se... jakože fakt. (Není to ani týden co jsme s rodiči probírali, že se ptáků vlastně bojím, že jsou děsivý, že bych nechtěla být s ptákem v místnosti - v tuhle chvíli si milovaný tatínek neodpustil malý fóreček :D). Tryskem zdrháme, za 100 metrů mám dost, nemůžu dejchat, ale běžím dál. Vzpomenu si, že jeden horor se jmenuje Ptáci. Pořád utíkám. Bára, se záchvatem smíchu, je mi v patách. Jsem posraná až za ušima. Zjišťuji, že do slova. Mám lejno na čepici (sorry ségra :D). O absolutně nechápající situaci, zjišťujeme víc. Nejsme jediný na koho ptáci útočili. Na zemi mají hnízda s vajíčky a tak si je chrání, navíc útočí vždy na nejvyšší bod, proto teda na mě a ne na Báru. Od té doby, jsem už dole pěšky nebyla... nevím kdy se odvážím.

                                         Ještě před útokem :D Za námi Atlantický oceán :)

                                              Už po výběhu, s poznamenanou čepicí :D


V sobotu, necelý týden co tu jsme, je nějaká akce v Höfnu. Je to k příležitosti 3. června, státní svátek - den námořníků. Vůbec nevíme jak se dopravíme, ale nakonec nám sehnali místa v autech, takže jedeme! Valdo si nastupuje do kufru. Jakože nic. Klídeček. Žádný stress. Pak mi dochází, proč taky ne, že jo? Projede tu tak maximálně 50 aut denně a nečekaně ani jedno není policejní :D Než vyrazíme máme sedánek u Birny, už jsem načnutá. Dorazíme tam. Z venku to vypadá jak kulturák v Ústí (nad Orlicí) :D Cejtim se trapně, jen to vidím. Všichni, ale jakože všichni, dobře 99% :D pánové mají oblek a dámy šaty. S Bárou se na sebe koukneme. Nemůžeme se přestat smát. Obě v legínách, nějakým třičku a džískou. Tak jako snad nás pustí dovnitř. Vstup je 2500 ISK. Zase se dá se platit kartou. Do klubu můžete jít až v 18. Bezpodmínečně. Ale jakože fakt, ne jak u nás. Ptají se Báry na ID card :D :D :D Vejdeme dovnitř, hraje tu živá kapela. Je to tady fakt jak v Ústí. Je to děsně vtipný. Ani člověk neví proč :D Bjarni nám koupí drink, místní pálenka. Smrdí to jak hašlerky. Kurde to je humuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuus!! Báře to vyjede nosem :D Naštěstí nezvrací. Prej se má zkusit všechno, ALE tohle nedoporučuju, maximálně s dávkou odvahy a počítejte s tím, že fuj. Ty starý námořníci se nezdaj. Jsou jak z divokých vajec. Ani nespočítám kolikrát do mě nějaký narazil, vylil na mě pití, jsem jak dobytek :D Jsem připitá, tancujeme na islandský písničky, který jsou mimochodem fakt dobrý, hrozně si to užíváme. Hrajou i hity z rádia a je to paráda, kolem pul 4 to končí. Bereme si věci a jdeme ven. Další šok. V tuhle dobu, je tady regulérní světlo jak přes den. Jsem opilá. Je to faaaaaaaaaakt divný :D Na zpáteční cestě usínám v autě, ale styl jízdy mě sem tam probudí :D Lehám KO do postele, zítra volno, díky bohu.

         Vůbec není v 3:30 světlo, jako v 10:00 :D Btw našich vykalených obličejů si moc nevšímejte :D

V dalším volném dnu si řekneme, že dáme výstup na tu horu co se tyčí za našim skromným příbytkem. Navíc, na vrchu je jezero, které patří rodině, jako hotel v kterém pracujeme. Nezdá se to, ale chvilku nám dá než se na vrch vyšplháme. Rozhled, je neuvěřitelný. Mimo všechno chápání. Dech beroucí. Čistá příroda. Matka země. Tohle vzniklo bez lidského přičinění. Jako na dlani. Pokračujeme dál, kolem jezera, dál ke skalám, kde je čistý výhled až na Höfn. Není tu nic a všechno. A jsme tu my. Milujem to.

                                                  My, jezero a v dálce Vantajökull :)

                                               Pohled na celý hotel, jejich farmu a okolí :)

Cesta

Řekla jsem si, že by stálo za to zprostředkovat ostatním co se teď odehrává v mém životě. Jsem na Islandu. S kámoškou. V lednu jsme se rozhodli na doporučení, že zkusíme oslovit hotely a uvidíme. Někdo odpověděl, někdo ne. Pozitivně i negativně. Nakonec to dopadlo a my věděly, že na konci května na tři měsíce odletíme na Island. Nacházíme se v nejkrásnější části Islandu, v blízkosti Vatnajökull, 45 km západně od města Höfn (města které má okolo 1800 obyvatel :D). "Midlle of nowhere" jak s oblibou všichni říkáme :)

Naše Cesta začala 29. května v 18:30 cestou do Prahy odkud jsme další den ráno letěli do Osla. Tady nás čekalo nekonečné čekání do druhého dne ráno. Přichází první překvapení, sám si odbav zavazadlo a vytiskni letenku :D docela sranda pro někoho, kdo podruhé, dobře dejme tomu potřetí když počítám let z Prahy, poletí. Co mě hodně překvapilo bylo, že v Oslu jsme neprošili jedinou pasovou kontrolou, což se mi zdá v dnešní době dost zvláštní.

Jsme v Keflavíku na letišti. Vypadá to tady spíš, jak větší nádraží :D ale hodně pěkný! Je to tady dost rozkopaný, asi rekonstrukce. Vybíráme peníze (jsme boháči!!! 30 000 jak nic :D - dělte cca 5). Hledáme bus do města, potřebujeme se dostat na autobusové nádraží Mjódd. Dobrý máme to, Bára to vykomunikovala - jako většinu zatím, ale snažím se :D !! 2400 ISK.

Jsme na Mjódu, to bylo rychlý. Když jsme vystoupili, první co mě napadlo "Kde to k**va sme?!?" Autobusové nádraží si představuju trochu jinak, jedna omšelá budova - opět uprostřed ničeho. Tahle jediná budova je otevřena od 12:30, kouknu na hodinky 10:20.. okey :D Bez jedinýho kousku jídla a před vichrem jsme se mohli schovat ve dvou "kukaních". Hledáme zastávku autobusu č. 51. Není tu. Shit. Tak jo z "velice přehledného" jízdního řádu si řekneme, že jsou Mjóddy asi dva. Jak může mít někdo, dvě místa se stejným názvem?! Co teď. Bára se jde ptát řidiče. Díky bohu tady umí anglicky každý, i řidič autobusu. Mjódd je jen jeden. Aspoň něco. Takže autobus odtud jet musí. Zastávky mají označení z dvou stran a označení 51 je samozřejmě ze strany nám neviditelné. Kdo by to čekal :D Jdeme se schovat do kukaně a budeme čekat. Jdu si prohlídnout skvělý jízdní řád, který je jenom v islandštině, no nic zkrátka v 17:00 nám to jede, musíme to zvládnout. Za autobusovou budovou něco vidím a tak jdu na obhlídku. Je tu zavřená restaurace a pár dalších obchůdků, ale do budovy a z ní stále někdo chodí. Haleluja, je to obchod! Nakonec se tady z toho vyklubalo něco jako "obchodní centrum", kde je otevřené jenom Netto (malý supermarket), což nám ale stačí a můžeme se tady schovat na těch 6 hodin. Máme radost.

Z google maps víme, že cesta 4,5 hodiny a že máme dorazit o půlnoci. Tak jo. Početně to nám, chytrým holkám, nesedí. Původní čas je autem, takže se těšíme na krásných 6,5 hodin strávený v autobuse, ale těšíme se, jak si v autobuse schrupneme!! Kolemjdoucí, kteří míří do obchodu na nás divně koukají. Asi si myslí, že jsme bezďáci. Po třech hodinách si přijdeme, jak bezďáci. Chodí tady paní, v pěkné bundě (ale jako fakt), a epesních legínách (jakože ne), prohlíží si obsah odpadkových košů. Asi něco ztratila, když si je prohlíží asi po stomiliontýpátý, vypadá jako bezďák, takže vlastně kámoška. 16:35 - jdeme si koupit lístek a hurá na autobus. Měl by stát kolem 1500 Kč. Platíme 11300 ISK. Rychle to počítám. Mě jebne. Proč ne. Sleva pro dva není. Dostaneme asi 30 utrhávajících lístků jak v po**baným Kaufu. U autobusu je dáváme řidiči. Kouká na to jak sůva, ale nakonec ukáže, že do 30 počítat umí. Vytiskne nám jízdenku. Jestli vás napadá, proč nám ji nevystavila rovnou paní v hlavní budově, tak nevíme, ptali jsme se sami sebe stejně :D Zajímavost? V autobuse se dá platit kartou. Islanďané platí kartou prakticky všechno - beztak i veřejné záchodky.

Jelikož je tady jedna zastávka za 50 km prosíme, dle pokynů, řidiče jestli by nám zastavil u hotelu, respektive Bára prosí :D Prý tam nejede. Aha. Jede prý jen do Selfossu, kde si musíme přestoupit. Prý nám řekne, až vystoupit. Okej. Takže žádný spaní. Ikdyž v tomhle městském autobuse by to stejně asi moc nešlo. Sedíme. Za námi sedí indický párek s dětmi. Ty děti nám kopou do sedaček. Ještě, že neumím nadávat anglicky. Naštěstí brzo vystupují. Selfoss. Zastávka vypadá divně, jdu se zeptat, jestli máme vystoupit (asi poprvý tu mluvím :D). Prý ještě ne, že nám řekne. Další zastávka, dost lidí přestupuje na jiný autobus. Řidič hledí dozadu. To je naše znamení. Vystupuje, otvíráme kufr, že si vezmeme zavazadla. Mám divný pocit a jdu se radši znovu zeptat. "No, no, i will tell you!! Come back!!" Okey. Není to tady, vytlemený jdeme rychle zpátky. Třetí selfoská zastávka. Nikdo nám nic neřekl, ale je to konečná. Přestupujeme. Další autobus vypadá jako dálkáč. Nastoupíme, ukážeme lístek s dotazem jestli by nám zastavil do hotelu. Není mu rozumět. Jdeme dál ikdyž nevíme co říkal :D Sbírám odvahu a jdu se znovu zeptat. Prostě. Je to jen prostý řidič. Má angličtina je taky prostá. "We have to changed bus?" "Yes." Díky kámo. Zase žádný spaní. Mám hlad. Svačím v autobuse jako správný čecháček, mažu si toast s něčím co připomíná ochucenou majonézu, navrch šunku. V tu chvíli je to neskutečně dobrý. Jsme tak vyčerpaný a vyřízený z toho, jak tu nikdo nic neřeší, že se prostě jenom pořád tlemíme. Proč taky ne, jsme na to dvě :)

V 21:00 místního času (mínus 2 hod. od ČR) přijíždíme na opuštěné místo, kde je jeden mrňavý domeček a pár aut. Zahlídneme autobus který má na čele "51- Höfn" (btw všechny autobusy kterými jsme jeli měli č. 51). Sláva poslední přestup. Vystoupíme. Letíme 2 metry do prava. WTF!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Vítr? Vichřice? Totální uragán! Jsme v šoku. Přestupujeme a ptáme se řidiče (potřetí, a vůbec nám to nepřijde směšný :D) jestli by nám nezastavil u hotelu, jestli ví kde to je. Zastaví. Dokonce ví, kde to je, awesooooooooooooooooooooooooooooooom!!! Jdeme konečně spát. Stejně se to moc nedá, autobus drkocá, řidič poslouchá Pink Floydy, kozí bradka ho lechtá až na pupku a vůbec ho ne**re, že veze na takový štrece jen 6 lidí. Za hodinu dva vystupují. Zbýváme čtyři na další 2 hodinou cestu. Ten má nervy :) Spíme jen trochu, kocháme se okolím, je to neuvěřitelný, sem tam nějaký domeček, vodopád, zasněžené vrcholky. 23:40 vstávám, balím se a zvyšuji pozornost, abychom přece jen nepřejeli a tak vůbec, nervičky tam jsou. 23:54 - hotel poznáváme už z dálky, řidič zpomaluje, na krajnici stojí auto, někdo asi čeká až bude moci odjet, nevšímám si ho, až po chvíli poznávám Birnu- naší kontaktní osobu. Hotel je kus od silnice a trochu do kopce, seznamujeme se, nakládáme věci a jedeme. Jsme tu. Jdeme do hotelu, v restauraci sedí několik lidí, seznamujeme se s nimi, prohlížíme si to tam, ale jsme tak vyřízené, že se zkrátka omluvíme a jdeme spát. Od opuštění našich domovů až sem = 53 hodin 24 minut.