Můj starejdobrejživot a Oporto

Bude to pár dní co se v Portu konal Eye contact event. Myslím si, že hodně z vás o tom slyšelo nebo vidělo sdílené video. Share one minute with stranger. Došli jsme k prostranství blízko centra, kde už byla akce v plném proudu, čekali na zbytek spolužáků a obhlíželi situaci. Bylo tam celkem dost lidí, i staršího věku. Ze začátku se i poměrně dlouho čekalo, než jste si mohli k někomu sednout. Každopádně jste mohli sami někde hrcnout a čekat až někdo přijde k vám. První jsem si vybrala slečnu, která byla z Ruska. Sice jsme eye contact dodržovali, ale začali jsme si povídat a povídali jsme si celou dobu. Byla na cestách. Určitě ještě je a bude. Sjíždí všechny země co je napadnou, chvíli byla i v Česku odkud do Porta před pár dny přiletěla. Jezdí stopem a na couchsurfing. Co nejvíc se dá, a že se dá skoro pořád. Byla dost nadšená pro Island a když jsem jí o něm začala vyprávět, byla rozhodnutá, že se tam musí podívat. V druhém případě, jsme opravdu dodržovali ticho téměř po celou dobu. A bylo to trochu zvláštní, Ale zase další zkušenost, oční kontakt s úplně cizím člověkem.

Přes ESN (erasmus student network) office jsme jeli do výlet do Aveira. Rybářské městečko, kde jsme měli výlet na loďkách, workshop k výrobě tradičních sladkostí pocházejících z Aveira. Pak nás zavezli do rybářské části, kde přímo protéká i řeka. A tak jako vám nevím, svezli jsme se na lodi, dobrý no. Workshop, kde se 30 lidí střídá v plnění jedlého papíru s jeho stříháním, mě jako workshop nepřipadá. Člověk si nevyrobil ani tu blbou náplň a vlastně nic. Jediný co tak mi to fakt chutnalo. To co bylo na celém výletu nejlepší, když jsme se na vlastní pěst vypravili k oceánu, nerespektující zákaz vstupu. Tam to bylo neskutečné. Tam jsem si připadala jako na konci světa. Jen tak jak to tu příroda stvořila. Krásné. Až jsem v sobě cítila rozlévat blaho, spokojenost, klid. Vím, že hodně mých spolužáků si ESN chválilo jak jim pomáhá a co pro ně organizuje. No já musím podotknout, že pro nás to sice vymysleli ale vůbec ne zorganizovali. To si i pes líp zorganizuje na kterej patník se vymočí. Třetinu výletu jsme jen čekali. A přišlo mi že to ani nebylo na někoho. Čekali jsme pro srandu králíkům. Po 30 minutách strávených před obchoďákem jsme se konečně vydali k autobusu, kde jsme dalších 20 minut čekali. Takový portugalský ČD.

                                                                Break the rules!!

                                                                 Praia de Aveiro

Zaplatila jsem si lekce surfování. 8 lekcí. První taková co a jak. Vlny 1,5 metru, takže na poprvé v pohodě. Druhá už byla trošku  drsnější. Vlny 2,2 větší síla než na poprvé. Ale užívala jsem si to víc. Přijde mi, že když jsou ty vlny větší je lehčí se na surf dostat. Ta vlna je velká, takže máte víc času se vyhoupnout. Takže v pohodě. Ale tak jasný, že ta vlna vás občas semele. A pak ejhle. Nemám kormidlo. Nějakým zázrakem se mi urvalo. Do konce hodiny zbývá 20 minut. Mám prý dvě volby, jít do školy pro nový surf a nebo přijít ještě jednou. Samozřejmě si vybírám volbu číslo dva. Tak si tak začnu vylízat na břeh abych počkala na konec hodiny. Vidím že na mým nosu je něco špatně. Ztratila jsem náušnic. Proč ne. Lekce třetí - extra. Surfařská předpověď ukazuje 3m vlny. Instruktoři nám furt říkají ať si chráníme hlavy když padáme do vody. Jenže jako kolikrát vím, že tam je málo vody, že padám do zadu a tak jako vůbec, není čas to dělat. Zrovna vidím, že se na mě Pedro soustředí, a tak když padám si tu hlavu teda zakryju, vypluju nad vodu a ruce dávám dolů. Jenže voda se valí zpátky do moře, bere surf a jeb mi to do xichtu. Přijdu si kapku omráčená, ale když se mě Pedro ptá jestli jsem ok, říkám, že nejsem z cukru, ale cítím že mě obličej trochu brní. Když se pak vidím doma v zrcadle, začínám mít strach aby Lukyna neobvinili z domácího násilí. Trošku modrý nos a čelo no. Mám na tom surfování nějaký štěstí. Lekce čtvrtá. Zrušena. Kvůli vyhlášenému nebezpečí se vůbec vyskytovat na pobřeží. Když jsem viděla jak to na pláži vypadá, říkala jsem si, že tohle prostě musí zrušit. No nezrušili. Začala jsem vážně uvažovat, že to zruším minimálně pro sebe. Nebudu tvrdit, že jsem neměla strach. Vypadalo to docela šíleně. Nakonec přišel další týpek a řekl, že si máme dnešní hodinu přehodit na jindy, že je to opravdu nebezpečné. Lekce čtvrtá. Předpověď na 4m. No jestli se to bude takhle úměrně zvětšovat to nevím co budu dělat na lekci poslední. Na této lekci se nic zvláštního nestalo. Žádné zvláštní pády, úrazy či ztráty. Jen užívačka. Lekce pátá - lekce dnešní. Vlny 3,5m. Vlny velké, jako už jsem si za poslední lekce zvykla, takže v pohodě. Ale síla teda neskutečná. V jednu chvíli měl člověk voda po prsa a za 2 vteřiny po kolena. Že vás vlny sebere, na to už jsem si zvykla, že musíte jít proti proudu a že je to náročný. Ale že bude tak silný i zpětný proud. Jedna vlna za druhou, takže se nejste schopni ani na to prkno zalehnout. Dneska jsem si toho moc nesjela no. Ale tak o tom to je. Kdyby byli dnes vlny jako na první lekci asi bych nebyla úplně nadšená. Člověk si musí přidávat, jinak by se nikdy nezlepšil. Ale je to něco, co jsem objevila tady. A co mě neskutečně baví. Z čeho jsem příjemně unavená. A co chci v životě, když ne naučit tak určitě ještě zkusit.

Portugalsko, začínáme!

Řekněme si to upřímně, moje morálka v přidávání příspěvků není zrovna úžasná. Víc jak měsíc od posledního postu a téměř 5 týdnů po mém příjezdu do Porta. Asi jsem měla na práci lepší věci, užívat si to tu, nevím asi jo.

Pokud bych měla shrnout cestu sem, tak to nebyla zrovna lahoda. Už z Prahy do Düsseldorfu jsme měli krapet nepříjemné turbulence. V Německu jsme si lupli zpoždění, a turbulence do Porta? Řekla bych že šílený, ale předpokládám, že můžou být i větší a v takovém letadle už bych fakt sedět nechtěla. Už tak byli okolo zvracející lidi a tak se trochu divím, že to Lukyn, jako svůj první let, ustál bez újmy. 

První týden v Portu. Nebudu si tady hrát na hrdinu.. nic moc. Takovej ten pocit, že jste trochu lostík a cizineckej lůzr jak má bejt. Tohle jsou přesně ty chvíle, který nesnáším. Nevíš nic, pomalu ani kde seš a čí seš. Tak jsme udělali první zjišťovačky a do 21. září jsme to vydrželi, pouze v přítomnosti obyvatel našeho bytu - já, Luky, Luky a Irmis (Litva), Caina (Brazílie). Jo celkem jsem to tady vyhrála. Tak jako snažim se nepeskovat za ten zk***venej bordel v kuchyni, ale někdy se to nedá tak si tam lupnu připomínku a nebo prosbu, fakt nechci bejt bitchy, ale to pochopí jen ten kdo zažil, nicméně kluci (pokud budu v budoucnu mluvit o klucích myslím tim Litevce, nebo i Lukyna nebo i kohokoli jinýho ale ne Cainu) jsou super a neberou to tak a snažej se, dokonce i super vaří, takže si nemůžu stěžovat. Ovšem někdy si připadám, že Caina je víc ženská než já. To je takovej ten člověk, kterej prostě absolutně s**e na to že se mu snažíte poradit, a šetřit na energiích, který se tu platí společně. A pokud s ním vedete diskuzi o myčce na nádobí nebo o tom že na malej hrnec je lepší menší plotýnka, tak to nejde ani jedním uchem tam, to jde prostě mimo. Pak se jako idiot snažíte bejt nad věcí, zdravit a tak pohoda, a on se bude ještě tvářit jak matka umučená. V tu chvíli na to - slušně řečeno - házím bobek. A při pohledu na jeho nožky, který jsou hubenější než dětí somálských domorodců, začnu česky nadávat a je mi hej. 

21. září začal semestr... jeli jsme do Felgueiras. Taková příjemná hodinu a půl trvající, 60km cesta, s driverem jak sviňa, za 6 eučo. Mezinárodní oddělení bych asi úplně nekomentovala... Marta jó Marta, Martu zná celá parta... paní dost confused. Máme potvrzení o studiu, který potřebujem na lítačku. Lítačku, která by the way platí od 1. do 31. v měsíci. Takže jestli si jí chceš koupit 25. zaplatíš pěkně plnou palbu, která je 30E.. why not. Hecli jsme to dokonce měsíce bez lítačky, takže jsme si trochu pochodili no. 2.10. si vystojíme 80 minutovou frontu, že chceme měsíční jízdenku a pán nám odvětí že bohužel, že máme špatný potvrzení o studium. No řeknu vám, že to jsem byla dost. Jak se ve mě vařila krev.. Takže nakonec až 7. ale od té doby jezdíme, vždy a všude. Další nesmyslnost, je že pokaždý když přestupujete si musíte kartou "odpípnout". Přesto, že je to měsíční platná, lítačka.. no proč se nezdržovat že jo, potom chápu, že autobusy jsou věčně zpožděný a pokud jede načas, buďte si jistý, že je to zpožděný předchozí spoj.

Nakonec pár fotek

                                                         Pohled na Ribeira

                                                     Praia de Matosinhos

Island - dny poslední

Poslední dva týdny.. Začínají nám pěkně. Ohňostrojem v Glacier Lagoon Jökulsárlón. Původně byl jen pro zaměstnance laguny, později pro zaměstnance celého regionu a nyní i pro turisty. Jedeme objednaným minibusem všichni dohromady. Bude sranda. Sranda už je... prší. Cestou se počasí trochu zlepšuje a v laguně jen tak lehce mží. Lidí... no.. no jako nasraných. Po krách jsou rozmístěné svíčky. Ohňostroj celou lagunu krásně osvětluje. Líbí se nám to, hlavní důvod je ten, že jsme rádi, že jsme se někam dostali :D Jinak to byl takový průměr, ani hudba k tomu nebyla, což bylo docela zvláštní. Po době si ale říkám, že si přece jen kousek natočím, do závěrečného videa. Neměla jsem, ale kameru a tak jsem poprosila Nikol, jestli by mi kousek nenatočila. Od té doby se, ale na obloze objeví jen dvě totální prdlavky. To je murphy. Náš smích. Po návratu, si dáme afterparty, of course :)

Tři dny před odjezdem byly jedny z nejparádnějších. Ve středu jsme měli jenom pro sebe hottubes, dovezli nás tam, zapálili louče, k tomu vínko, pivo, sýry, chipsy, sendviče. Každý přispěl nějaký peprným příběhem a vážně jsme se skvěle bavili. Když jsme se začali bavit o majiteli a jeho synovi - teda my jsme si mysleli, že je to syn. Jakože teda, docela pěknej a sympaťák. A přešli jsme do češtiny a slovenštiny, aby jakože nám nerozuměl že jo. Tak si ho tak chválíme a rozebíráme. A on je to Polák, A rozumí česky i slovensky :D :D :D S vínem je to všechno oukej. Čtvrtek. Oficiální Byebye party. Staff house. Drinking hra, snack a zpěv to jistí. Ojooj budou mi tyhle české, slovenské a švédské holky chybět.

                                                International girls in staff house :)

Pátek, poslední, zkrácený, pracovní den a pak? Vatnajökull a sněžné skútry!! Ve 14:00 nás čekal půl hodinový výjezd ke stanovišti skútrů. Nahoře člověk hned pozná, že skutečně je na ledovci :D I nám, za 3 měsíce Islandem vytrénovaným, byla zima. Vyfasovali jsme kombinézy, helmy a gumáky. Dostali jsme instrukce jak ovládat skútr, každá dvojice si vybrala svůj stroj a vyrážíme. Ovládání je triviální, čudlík na start a na vypnutí a jedna páčka na plyn, druhá na brzdění. Vyjíždím s Barčou na místě spolujezdce jako poslední. Ovládání triviální, jak trefit se do mísy. Nicméně Indové před námi zřejmě nejezdili ani na kole, protože jedou trhavou rychlostí zprava doleva. Je to děs, nikam jsme se nepohli, ale předjíždět se nesmí. Když uhli z vyznačené trasy asi o 3 metry, vzdávám to, přidávám plyn a předjíždím je. Mezitím celá skupina ujela poměrně dlouho trasu, a tak se nemusíme pomalu táhnout v turistickém šneku, který jede 30km/h, a valíme si to asi 70km/h. Je to absolutně božíííííííííííí :) Jsou s námi dva guide, jeden vepředu - manžel naší kolegyně, druhý vzadu - mladý ztřeštěný Islanďan, který si nás pamatoval z hotelu. Říkám, že je to boží a že chci jezdit rychle. Pomatení Indové asi pochopili a tak je pouštíme před sebe. Vzadu si čekáme, až skupina odjede a dáváme závod. Totální bomba. Jeden z nejlepších zážitků, zřejmě nejlepší :) Za celou cestu jsou dvě zastávky, děláme fotky, dozvídáme se něco víc o Vatnajökull. Zajímavost, že se taky na sněžných skútrech nemáme naklánět, tak jako to děláte na vodním, klasickém, motorce.. ovládá se jenom řidítky, zbytek dělá pás, který je vzadu uprostřed.

                                                                       Vatnajökull

                                                                  Vatnajökull

Sobota ráno. Vyjíždíme. Já, Barča, Žofka, Niky, Aneta. A stará dobrá Škodovka. Girls on the road. Několik zastávek. Fjadrárgljufur - kaňon, Černo písečná pláž ve Víku., Skogafoss. Seljalandsfoss. Gejzír. Reykjavík. Jasno. Zataženo. Jasno. Zataženo. Iceland, you know. Všechno super, jako top Fjadrárgljufur, Seljalandsfoss, Gejzír. Velký Geysir dal jméno všem gejzírům světa, své doby chrili vodu až do výšky 80m. Nyní je nečinný. Ještě, že v jeho blízkosti je Strokkur, který je činný každých pár minut. Viděli jsme, fotili jsme, natáčeli jsme. Mohl mít tak 10m. Ale dosahuje i výšky 20-30m. Při odchodu, jsme slyšeli, že opět vyvěrá. Noooooo to už těch 20m bylo... není nafoceno, ale je to v paměti :) Parádní den. Fotky mluví za vše.

                                                                 Fjadrárgljufur

                                                                 Seljalandsfoss

                                                                    Seljalandsfoss

                                                                 Gejzír Strokkur

Neděle, brzký budíček. Blue Lagoon. Už cesta předchozí večer v Reykjavíku, byla jedna velká katastrofa. Island, země, kde je jedna hlavní silnice, která vede všude, tudíž doprava je tady víc než jednoduchá, řadím Reykjavík k nejhůře orientovaným a značeným městům ever. Blouděním z večera jsme se poučili a snažili se cestu do laguny co nejvíce nastudovat. Jedna vracečka tam byla, ale jinak jsme zdárně dorazili, zadní řada to checkovala ze spánku :D Lístky jsme si koupili už dopředu a hned na 8 ráno, protože pak je prý solidně přeturistováno. Bylo to fajn zrelaxování, dali jsme si masku z bílého bahna, ale teda nevím jestli to byla atrakce za 45 éček. Potom procházka po dvou hlavních ulicích s nákupy. Ale nějak to nebylo ono. Atmosféra a tak všechno. Akureyri hodnotíme líp :)

                                                                 Blue Lagoon

A v pondělí? Už domů :)

Slavení, hopsa hejsa, už se nám to krátí

Přátelé, kamarádi, čtenáři, hlásím se opět z bohem zapomenutého místa Hornafirdi :D Posledních pár dní bylo docela na palici. Dobře, ne zas tak moc, ale nějak nebyla nálada psát, ani nebylo moc o čem. Ani teď není vlastně moc o čem :D Poslední 2-3 týdny tu byly nechutně stejné. Po našem návratu ze severu se nic zvláštního nedělo. Až na moje narozeniny - of course :D Nic výjimečného jen menší party. Vlastně schedule byl docela dobrý. 23.7. birthday party, 25.7. birthday party, 30.7. birthday party, 31.7. birthday party :D a když není birthday party, dáme si jen party a když není party, je to prostě alkohol. Ze začátku mě docela překvapilo, jak tu lidi každý den popíjí, třeba že jen 3 piva (0,33, nejsme v ČR že jo :D). Nejen, že mi teď na tom nepřijde nic zvláštního, přijde mi to skoro jako nutnost a každý večer mám choutky si zase něco dát. Já si to tu užívám, fakt že jo, ale práce začíná být únavně stejná a tím, že tu není auto se člověk zase často nikam nedostane. Tak nám nezbývá než tu prostě chlastat :) Jak snadno najde člověk zálibu v alkoholu :D Přeháním. Přece jen tu nechci propít půlku výplaty, ale chuť by byla. To jo. K těm narozeninám mě ještě napadlo, že nejmladší dcera paní a pana bossových, dostala moc pěkné dárky k dvacátým narozeninám. Má hodně ráda zvířata, takže od jedné svojí sestry dostala husy :D od své druhé milované sestry dostala sele, které si nosí všude jako miminko :D no a tak aby dostala něco pořádnýho rodiče ji dali auto. Jedno už teda má, ale to je jenom Subaru takže teď dostala truck od Toyoty. Happy birthday on Iceland!! :)

                                      My birthday!!! Líp to bez blesku nešlo :D

Od severského tripu, jsme se zatím byly jenom rajtovat na islandských koních. Česko-slovensko-islandské složení; Veronka, Žofka, Barča, já a Rebekka. Neříkejte o islandském koni, že je to pony. Nikdy. Za žádných okolností. Islanďani jsou na to příšerně háklivý. No místo avízovaných 3 nás přijelo 5 a tak jsme čekali až doosedlají další dva koně. Žofka, která ještě před 5 minutama vypadala, že to ježdění nedá, dostala největšího, někdy se nevyplatí být nejvyšší :D Ale je dobrá, hecla to. Barča dostala zase toho nejmenšího :D Za to nejroztomilejšího. Nejdřív jsme koníky odvedli do jakéhosi cvičného prostoru, kde jsme se na ně postupně vyhoupli. Když byla nahoře Rebekka, její kůň si začal solidně dělat co chtěl. Hlavně couvat na mě a mého koně. Kůň nekůň, zdrhám. Když si ho uklidnili, vyhoupla jsem se nahoru já. V pohodě, klídeček, chodíme si dokola. Když všichni víme co a jak vyrážíme ven. Žofky kůň strašně prdí. A to už na ní křičíme "No jo jakej pán takovej kůň" :D :D :D Člověk si užívá výhledu z koňského hřbetu, ale ten můj se celkem často stáčí doleva, aby ne když mu Žofky hřebec prdí do obličeje, to bych byla taky otrávená. Uděláme si kolečko po okolí. Nakonec přece jen mezi islandskými koni rozdíl je. Žofky je velký islandský kůň a Barči malý islandský kůň..... mmm tomu se říká různé rody :D Moje kobylka je holka, a Žofky je hřebec. Prej to jsou nejlepší kamarádi :D Říkám to by do sebe mohli být zamilovaný. No prej on do ní je, ale o na na něj kašle. To je koní život :D Rebekky kůň je víc než divenej. Furt si dělá co chce. Tak si ho mění s vedoucí výpravy. Její nový kůň už se neplaší, jen je zpomalenej, a pořád se zastavuje aby se nažral :D Islandská průvodkyně říkala, že je na dietě. To je jak já. Taky už nejím dorty... ;) :D Tak procházka na koni fajnová, ale nevadilo by mi je trošku popohnat a vážně se pořádně projet. Tak možná příště. Protože druhý den mě i jen z té chůze pěkně bolel zadek :D

Pár zajímavostí. Nejsou tu stromy. Ne celoplošně na celém Islandu, ale na jihu prostě nenarazíte na větší zalesněné místo. Natož na les. No trees. Ledaže si vysadíte :D Perličky z večerního bufetu. Na bufetu jsou studené předkrmy ale i teplé chody. U jednoho stolu vždy stojí někdo z kuchyně a krájí vepřové a jehněčí maso. K Nikol naposledy přišla paní s prosbou jestli by jí mohla ukrojit... koláč. Tak nemůžete říct ne, ukroj si ho sama krávo, tohle je samoobsluha, že jo. Tak se Nikol sebrala k vegetariánským předkrmům. Paní ukázala na koláč, Nikča jí ho ukrojila, dala na talíř a bylo :D What?? Naposledy jsme tu měli oblíbené turisty z Indie. Vegetable soup. Indický pár se mě a Veronky ptá: Je v té polívce maso? Ne není. Takže tam není kuře? Ne je to vegetariánská polévka. Takže tam není ani kuře ani hovězí? Ne, vegetarian je vegetarian. What?? Další Indka si přijde dát kukuřici, kterou si můžete nabrat u masa. A ptá se je v té kukuřici maso? WTF?? Hosti rules :)) :D

Než jsme se odjeli, zjistila jsem si jak to tu chodí s tím polárním dnem. Slunce zapadá okolo půlnoci a vychází asi ve tři hodiny ráno. Předpokládala jsem teda, že tu bude tři hodiny tma a jinak světlo. Hahaha, dobrá mýlka. Slunce "zapadlo" ale bylo tady světlo pořád. 24/7. Zvykalo se na to poměrně těžko. A teď? Když si na to člověk konečně zvykl, se tu ne že začalo stmívat. Prostě jednoho dne bum a ve 12 tma jak vy pytli. Nemůžu si na to zvyknout. Přijde mi to hrozně divný :D Teď když člověku přišlo normální, že tu prostě tma neexistuje, je rád že tu svítí nějaká ta lampa :D Dokonce jedna coworker Ran se bála jít z restaurace na svůj pokoj, protože se bojí tmy :D To by mě zajímalo co chudák dělá v zimě, kdy tu je světlo jen tři hodiny denně :)

Je za námi víc než 10 týdnů. Čas tady hrozně letí, dny splývají dohromady. Do odjezdu nám zbývá 16 dní, pak ještě budeme v Reykjavíku a zkoumat nějaká místa po cestě. Přesto, že nás to tady v dost případech hrozně štve (o tom v jiném příspěvku), tak vám můžu říct, že se mi nechce. Rodino moje milovaná, jak já se na vás těším!! Ale teď po víc jak dvou měsících života tady, si člověk tak moc zvykne a nechce se mu odjíždět. Spoustu lidí mi bude vážně chybět. Některé už možná v životě neuvidím. Ach jo. No myslím, že za 14 dní budu asi mluvit jinak. Islandská zaměstnanecká omladina nám odjíždí, protože tady škola začíná už kolem 20. 8. Takže tady teď bude tak málo staffu, že se z té práce vy víte co :))))) no už se moc těšíme. Omlouvám se pokud teď delší dobu zase nic nepřidám, ale někdy se to s tou prací prostě nedá skloubit, člověk je rád, že si trochu oddechne.

Roadtrip, je to sice dál za to horší cesta

Když už jsme v téhle bohem požehnané zemi, nebo spíš Vikingem požehnané zemi? Musíme to tady trochu procestovat, i když není tolik volna, měli jsme teď 4 dny free v kuse. Jo. Unbelievable. Tak jsme se domluvili s Niky a Anet a plánovali roadtrip na sever. První hrubý nástřel destinací byl Husavík, Akureyri, Mývatn. Měli jsme štěstí, protože se s Barčou dal u nás v hotelu do řeči jeden guide.Ten nám poradil spoustu míst, která stojí za to na severu navštívit.

Husavík - whale watching, byl vlastně základním kamenem pro náš trip. Dettifoss, Namafjall Hverir, Víti, Asbyrgi, Godafoss, Dimmuborgir, Hverfell.

Den první - vstávačka, snídačka, nakládáme věci a vyrážíme. Nastudovat cestu nebylo zase tak obtížné. Je tu jen jedna hlavní cesta. Číslo 1. Docela příhodné :D Tak vyrážíme v naší Toyota Yaris. Cesta, řekla bych bez komplikací. Občas přibrzdíte, protože ovečky si zrovna dávají na silnici chill, ale pohodička. Povolená rychlost je 90 km/h. Což je na silnici, kde nikdo nejede, je tu téměř nulová doprava, za trest. V řízení se s holkama střídáme. Po mě Anet a pak Barča. Ve chvíli, kdy za volant usedá Bára míříme k vodopádu Dettifoss. Víme, že sem vedou dvě cesty, z nichž je jedna velmi špatná. Vidíme směrovku a odbočujeme. Zbývá 29 km. Cesta je nezpevněná, prašná. Po pár kilometrech si uvědomíme, že to je ta špatná cesta. No tak hlavně, že jsme o ní věděli. :D 30 km/h je maximum, když to Bára občas vytáhne na 40 km/h, už se cítím jako ve formuli :D Dorazíme tam. Naše první zastávka. Je to překrásné. Od vodopádu ještě pokračujeme dál, kde se nachází další menší vodopád. Když se vracíme k autu, studujeme mapu, a pokud odbočíme na druhou stranu, měli bychom se někde napojit na tu lepší cestu a po ní se vrátit. No ještě, že tak, drkocáč byl hroznej. Tak jedem, no nic jsme nenašli. Studujem mapu. Tak asi ty cesty prostě nejsou propojený no. Takže zpátky stejně. Fu*k. No jsme happy, že jo :D Není možná, ale s Anet jsme si u toho trochu schrupli :D Někoho drkocání prostě uspí. Vjedeme na naši oblíbenou jedničku, po několika kilometrech  je znovu značení na Dettifoss, to bude ta lepší cesta, 24 km. V tu chvíli to prostě nejde neříct.. Je to sice dál, za to horší cesta.

                                                                        On the road :)

                                                                         Dettifoss

Pokračujeme dál na Namafjall Hverir. Už z dálky to vidíme. Kouř ze země, velbloudí barva půdy. Je to vlastně hora v blízkosti sopky Krafla a je uprostřed geotermální oblasti. A protože je tam hot prameniště některý ty pots bublají. Mají šedou barvu, což je zvláštní. Asi typ bahna nebo tak něco. Kouří se přímo z pots i ze země, i z jakých si kamenných pyramid. No a je to síra. Takže to smrdí. Asi jako vejce. A jak si tak povídáme, v naší rodné češtině, nezkoumáme je ok říct a co ne. Smrdí to jak prdy. Prdy po vejcích. Pak už jen slyším "Ale dobrý den, vy jste z Česka?" Se můžem potrhat smíchy. Tak nám paní udělá fotečku a jedeme dál :D Poslední zastávka Víti je vlastně kaňon, který má uprostřed jezero. A je tu větrno. Jakože hodně. Jsou tu dva cyklisti v kraťasech. To je na mě moc. Vůbec. Cyklo nemusím. Tady je spoustu, jakože fakt mrda, lidí co podniká svůj trip na kolech. Kámové je tu kosa, to vám už asi došlo, dost často tu dost fouká, je to nejhorší léto za 10 let, takže tady taky hodně prší. Takže tyhle týpci? Jakože thumbs up, ale totálně crazy. Když teď tak přemýšlím, člověk tu možná potká víc výletníků na kole než projíždějících aut :D Máme čtvrt nádrže. Tak chceme natankovat. Jsou tu samoobslužné stojany a platí se tu kartou. Vezmu pistoli a chci začít. Nejde to. Znova a znova. A ono to pořád nejde. Čteme si návod :D Nejdřív karta. No jo tak jsme nevěděli :D Za kolik chcete nabrat? Ptá se automat. No jako fakt nevíme. Lupnem tam 4000 krónas. Zase nějaký číslo. Číslo stojanu. Už to jde :) Pohodička zvládli jsme to. Půlka nádrže navíc. Přesun do Husavíku, kde nás čeká druhý den sledování velryb. Najdeme kemp, kde se ale platí 1200 krónas za člověka a ještě 500 za sprchu. No je docela zima, tak to hecnem a odjíždíme hledat místo na spaní v autě. Jojo. Ve čtyřech budeme spát v Yarisovi. Tak nějak se "uvelebíme" a jdeme na to. Ráno zkonstatujeme, že to vážně nebylo pohodlné, a Báře s Nikol byla ještě zima. No, ale tak jaký by to byl roadtrip? :)

                                                                 Namafjall Hverir

                                                                  Namafjall Hverir

                                                                                Víti

Den druhý - jdeme do centra Whale Watching, vybavit si lístky, které máme zabookované na 9:30. Máme je a zadarmo, opět z těch nehorázných příspěvků co platíme. Takže vlastně jsme to platili :D Dostaneme upozornění, že dnes není moc dobré počasí, že tam bude hodně větrno a že můžeme vyrazit pozdější lodí. Máme itinerář, nemůžeme měnit, takže pojedeme. Jdeme na snídani, cookies a čaj. V 9:15 nás čeká nalodění, dostaneme kombinézy. Tak se do toho nasoukáme celý i v těch našich zimních bundách, že tam bude fakt kosa. Začátek cesty je v pohodě. I když mě později začíná bolet hlava. Ještě později je mi blběji. Prej jestli budu zvracet, říkám že ne, že je to jen nepříjemný. Sledujem puffiny. Jsou roztomilý a vtipný :D Mají malá křidýlka a těžká tělíčka, tak zběsile mávají křídly. Dokonce i plavou a potápí se. Pěkný. Začínají být docela velké vlny. Je mi blbě. Jakože dost. Asi to nedám. Dávám Báře kameru, Nikče foťák. Budu zvracet. Na začátku jsem si ještě dělala srandu, když nám naše guide girl dávala instrukce, nezvracejte na palubu, ani do pytlíku, já to chtít nebudu ani to není dobré pro přírodu. Hahaha. No tak se vykláním. Už se mi hrnou sliny. Je to tady. Tak si tak dvakrát odplivnu a nic. Asi mi ten pohled na vodu udělal dobře, najedou jsem ok. Tak si tak koukáme dál, že budou ty velryby. Nejdřív v dálce vidíme skákat delfíny. Pak se párkrát objeví ocas velryby. Dobrýýýý!!! Je mi blbě. Já nechci. No nic. Budu. Vykloním se a je to tady. Zvracím. Poznávám svojí snídaňovou cookiesku. Udělalo se mi líp. Tak sleduju dál hladinu v dálce. A najednou vyskočí velryba. Celá je nad vodou, zarotuje a zase zapluje. Guidka je totálně bez sebe, že jak jsme lucky. Jsem ráda, že jsem to viděla. Fakt happy. Je mi zase blbě. Mezitím co se objeví pár ocasů či hřbetů velryb, to na mě zase jde. Okey. Tak podruhé. Nenávidím seasick. Hodně moc ho nenávidím. Mořský vlk ze mě asi nebude. Uklidňujeme, že nejsem jediná. Asi pěti letý chlapeček to problinkal celé :( Pak i Nikča, chlapečkova máma, Anet, která byla celou dobu okey, to nakonec taky vyklopila :D A jeden náhruživý fotograf z přídi. Tam se udělalo špatně i Báře, ta si ale lehla a nakonec to ustála. Thumbs up holka! :) Big wave prostě. Nakonec zjistíme, že lidi na co se rozhodnou pro whale watching, většinou zahlídnou jen pár ocasu. My viděli i delfíny, hřbety a jednu celou. Je to prý hodně vzácné. Takžeeeeeeeeeeeee, jsem ráda, že to zvracení aspoň stálo za to :) Nicméně kdybych zaplatila 17000 a celou cestu měla mořskou nemoc a zvracela asi se trošku naštvu. Nicméně na sledování velryb už asi podruhé jít nemusím :D Pokračujem do hotelu Foss, kde má Bára spolužačku, tak nás tam provází, no a je tam samozřejmě víc Čechů a Slováků. Tak povídáme, jaké je to u nich a jaké u nás. Přisedne k nám další holčina. Zlíňáci neuvěříte. Naše milá Dušana z Viktorky :D Ten svět je malej. Já to říkám pořád :) Potom si dáme takový malý chill v hottubes, relax. Vyrážíme do Asbyrgi, kde si uděláme procházku a vyrážíme směr Akureyri. Projdeme si město, je moc pěkné. Kempíme za městem. Zase v autě. To víš starý dobrý český holky.

                                                                    Nalodění v Husavíku

                                             Lucky us!! (A lucky, že to Bára stačila vyfotit)

                                                                          Asbyrgi

Den třetí - ráno snídaně v Bakarid vid bruna. Jestli budete někdy v Akureyri, tak si tam určitě zajděte. Moc příjemná pekárna s kavárnou. Boží pečivo, dobrý čaj i káva, příjemné slečny :) Pak se zastavíme ještě v suvenýrech. Žeru, je. Islandský suvenýry :) Vydáváme se směr Godafoss, další vodopád, tady se v roce 1000 stalo křesťanství oficiálním náboženstvím Islandu. Když - nevím přesně kdo :D - hodili do útrob vodopádu jakýsi pohár. Odtud míříme do Dimmuborgir. Je to jedna z nejnavštěvovanějších turistických atrakcí na Islandu. Jsou to neobvykle tvarovaná lávová pole. Pokud vás zajímá víc koukněte na wiki, je to tam hezky popsané :) No každopádně nám tam pršelo, takže jsme naší procházkou udělali rychlo chůzí. Poslední zastávka v okolí jezera Mývatn byla na Hverfell. Je to kužel, který vznikl se sopky, která vybuchla asi 2500 př.n.l. Kráter Hverfellu má asi 1 km v průměru. Dáme si výšlap nahoru. Nejdřív pohodička, ale čím jsme výš stoupání je strmější. Bára je moc ráda. Bez ironie. Prej kardio :D That´s all. Jedeme domů. Cestou ještě hledáme Blue lagoon severu. Najdeme to. Vypadá to božsky. Ale holky nechtějí, naší náhradní mamku tady, otravovat pozdě s odvozem z Höfn na hotel. Takže se vrháme na zpáteční cestu. Že si dám trochu šlofíčka. Usnu na hodinu a půl, což se mi normálně v autě nestává. Zpíváme si, však ženy na tripu ne? :) Sweet chilli life song... Jedno jestli za hranice a nebo tady, skoro jedno jestli skútr nebo rapid ... Nebo Yaris!! :) Cestou se ještě stavíme v Bónusu pro pár sladkostí. Když dojedeme v 19:30 do Höfnu musíme ještě dobrat plnou nádrž, jenže za kolik to vlastně je? Tak když to bude za míň tak se strhne tolik peněz za kolik to bude, předpokládáme. A pistole se zastaví až bude plná. Tak pistole se mi seká už na 2000. Takže blbost, to určitě není plná, když jsme přijeli se čtvrt nádrží. Tak to tak pořád nějak zkouším držet ať se tankuje. Už jsme skoro na 6000 tisících co jsme dali jako limit. Tak na limitu jsme se zastavili ale s benzínem moc ne, jsme přetekli :D Aspoň se naše zasrané auto se zkratky trošičku umylo :D Čekáme na mámu, až dojede. Trvá jí to. Ale, asi mě to ani nepřekvapuje. Po době, mě napadne replika s Comebacku. Mami, mami, mami, proč jsme tu furt sami? Je nám zima máme hlad, přijď se o nás postarat :D :D :D Do půl hoďky máma dorazí. Nedá jinak, že nám musí koupit něco k jídlu a pití. Že by slyšela mé verše? :D :) The end.

                                                                      Godafoss

                                                        Hverfell (pohled zespodu na vrchol)

                                                      Hverfell (pohled z vrcholu dolů)

                                                                       Hverfell

Dobrodružství za pětset

Jak už jsem psala dřív, pár výletíků jsme absolvovali. Nic velkýho. Stejně, je člověk rád, že někam vypadne. Tak jsme začali plánovat co v následujícím volnu podnikneme. Kromě praní. Klasika :D Takže jsme s Bárou, Nikčou a Anet (další Češky) plánovali nějakou tu túru na ledovci. Po přehození směn, což tu není takový problém, byl jasný datum. 10. července. Hiking a climbing. Na ledovci Vatnajökull. Centrum Skaftafell.

První Bára napsala mail. Že bysme teda chtěli, co bysme chtěli a jestli budeme mít slevu. Z výplaty totiž přispíváme do kdejakýho turistickýho fondu, nebo co to je, takže máme některé věci se slevou a některé zadarmo. Odpověď. No máte to zadarmo, ale nevíme jak místo, zavolejte těsně předtím. Domlouváme se s Birnou, že nás tam hodí. Však víte, bus dvakrát denně :D

První zádrhel. Den předtím se dozvíme, že Birna jede do Akureyri. Ne, že by nám to řekla ona. Islanďani maj těžce v **** :D Tak se jí ptáme, že teda nám slíbila, že nás do Skaftafellu odveze. A ona pohodares, jak kdyby vám říkala, že ztratila 10 krónas, že jako jede pryč a ať jedem busem. Plus její americkej úsměv. Já u toho teda nebyla, což ještěže tak, protože to je něco na mýho cholerika :D Plus moje oblíbené, ještě že neumím nadávat anglicky. Voláme, že jestli je tam teda místo. No asi tam místo bude. Zeptejte se na místě. WTF!!!! Totál zase neřeší. Prostě nás tam napiš a je to. Božeeeeee.

No nic tak jedeme ráno busem. Místo solidního spánku po dvojté šichtě, ráno v 7 stávačka, snídačka. Bus má jednu zastávka za cca 50 km, takže na zastávku se chodí tak, že u krajnice máváte aby vám zastavil a nabral :D Jo, je to sranda. Ovšem to byla moje první cesta dolů od ataku ptákama. Ty hajzlové se zase začali rojit. Tak jsme nandali kapuci, já se o metr snížila a zdrhali jsme několik metrů. Sakra je to stresující!! Dojedeme na místo. Jdeme do centra, že jak to teda je. Já s Anet čekáme venku. Holky nikde. Nikdo nic neví. Ani o tom, že máme jít zadarmo. Pak z nich vyleze, že tam místo není. Tak jdeme na jinou. Za 4 hodiny. Jdeme turistikovat k vodopádu. Je to neskutečný. Zase. Je to tak neskutečný, jako jejich značení turistických cest. Nebo spíš neznačení? Holky si to chtějí prodloužit. Tak jako, nechce se mi moc že jo. Protože moc nevím co mě čeká ve 14:00. Tak, ale jde se. Je to super prochajda. Když vyjdeme na nějaké pusté pláži, ve  12:00, začínám mít pochyby jestli to stihneme. Značení nic moc. Tak jdeme no. Za náma něco kolem 6 km, před náma asi 5. V tom super terénu, mě začínaj bolet kyčle. Nejde mi šlapat moc rychle. Holky jdou asi závod. Táhnu se za nima. Nemůžou zpomalit a jít semnou. Svíčky :D Došli jsme v 13:30. Jsem docela vyřízená. Tak nechávám nohy regenerovat, ať zvládnou dál. Jdeme před Glacier Tours. Vyfasujem mačky. Nastupujem do minibusu a jedem. Těšíme seeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee :) Náš guide je zélanďan, sympaťák. Na začátku se představujem. No to mi přišlo trochu víc vtipný, jak někde na adapťáku. Ve skupině máme Slovenku. Joo svět je malej :) Na místě dostaneme takový ty sekyrky, který teď nevím jak se jmenujou, a instruktáž jak si nasadit mačky. Jak chodit a nechodit. Takže jako v Miláně prej ne :D A jdeme. Po ledovci. Mačky fungujou skvěle. Dostáváme takovýto klasický průvodcovský info, co a jak se stalo, a proč. Zkoušíme sekyrky a tak. Guide se nabízí, že nás vyfotí. Tak vůbec mi neujela mačka. Škrábla jsem se s ní do stehna. Už si představuju jak jsem si ho mohla propíchnout. Začínám tu být paranoidní. Spím totiž pod držákem s televizí. Každý večer, když jdu spát si představuju, jak by mi mohla spadnout na hlavu a zabít mě. Prostě paranoja. Zpátky na ledovec. Při zpáteční cestě nějak neodhadnu špičatost a sklon. Začnu ujíždět, naštěstí za mnou jde ochotný Ital a taháme za bundu zpátky :D Opět parádní zkušenost. Už přemýšlíme o příště, chceme pořádnej climbing :) Dorazíme zpátky do centra asi v 16:15, dáme pauzičku a vyrážíme na "hlavní" a hlavně jedinou cestu, směr Höfn, na stop. Další dva kiláčky v nohách. Začínáme. Po chvilce chytíme holčinu. Jede jen asi 3km :D no tak jedem že jo :D Za benzinovou pumpou a hotelem zkoušíme dál štěstí. Po chvíli stopneme francouzský pár. Pouštíme holky, protože další den ráno pracují. Nám pak zastaví kluk, ale nejede ani náš směr (tak kam sakra jede? :D) Asi za 15 minut stopneme další francouzský pár, přiblíží nás asi o 15 km. Vylezeme v místě Hóf. Je tu zima, fouká a trochu prší. Super místo na stopování. Začínáme být s Bárou lehce pesimistické. Po půl hoďce v tomhle počasí, kdy projelo asi 30 aut. Je to fakt na mašli. Furt říkají jaký jsou Islanďani v pohodě a hodný. Jo a oni jsou. Tak proč sakra týpek co jede v autě jako kráva sám nezastaví!? Později jsme zjistili, že mohli být tak 3 stupně, a vítr tak 1000km/h. Od větru máme růžový obličeje. Po 50 minutách - najednou za náma někdo volá. Auto!! Že nás můžou vzít do Jökulsárlónu. Parádaaaa! Jsou to dva rumuni, tak kolem 35 let. Něco si žbleptli rumunsky. No nemám z toho nejlepší pocit, ale jedem. Začneme si s nima povídat, tak se hned cejtim líp. Jeden tu už 15 let žije, druhý je tu na dovolené a žije ve Francii. Vyhodí nás po 38 km, popřejí hodně štěstí a jdeme zkoušet dál. Posledních 35 km. V Glacier Lagoon začíná ubývat aut, tak se modlíme ať někoho stopneme. Do 15 minut zastaví u krajnice malé autíčko. Haleluuuuuuja. Tady se člověk raduje hned, protože jak je to váš směr je to v cajku. Stará dobrá jedna silnice :D Nasoukáme se dozadu a jede se. Zjistíme, že řidič, mladej kluk, je Islanďan a cestuje z Rejkjavíku někde na východ, dvě holky jsou taky stopařky :D Němky. Happy jak tři grepy už dojedeme k hotelu. Když dojedem jsem trochu dojatá, protože 3 hodinová cesta se vším všudy, fakt stála zato. Už jsem si vzpomněla! Sekyrka=cepín :D

                                                        Tak už jedeeeeeeeeeeeeem :)

                                                           Náš super guide Jonatan

                                                             Já na konci výšlapu :D

Druhý den co jsme měli volno, jsme zase naplánovali trip. Není možnéé. Dva dny volna, dva dny za sebou :D Sice do Jökulsárlón, kde už jsme byli, ale tentokrát s plavbou na obojživelníkovi :) Tady musím naopak přístup na "Tickets" pochválit. Došli jsme, řekli jsme, že tu pracujeme v hotelu, a že bysme chtěli na obojživelníka. Jo není problém, ukažte mi průkazky. Za hoďku jdeme a máme to zadarmo :) Když čekáme chodíme kolem břehu, po kopečkách koukáme. Pak jdeme čekat k nástupní rampě. No zase něco na mě :D Já začínám nenávidět tyhle geronto zájezdy. Mám na ně nervy. Šílený. Prostě všude. Pokoj je cejtit starýma lidma, za jednu noc týpek spotřebuje 5 ručníků, když připravujete za zatahovacími "dveřmi" bufet, tak tam už 20 nakukujou a prostě... Nevim, jak to popsat, možná je to jen můj problém, ale prostě chytám nervy kdekoli, kde prostě tyhle staroušové jsou. Všude se tlačej jak šílený, asi maj pocit že už nemaj moc času, jinak nevim :D Zrovna teď když to píšu, tak zase se tady německej maník snaží dostat do staff room, čumí co tam je :D Gerento zájezdy forever. Obojživelník super, hlavně na něm není taková zima jak na pevnině. Překvapující. Jdeme se kouknout do suvenýrů. Něco vybereme. U pokladny kluk z Česka :D Češi jsou tu opravdu všude :) Hold dobrý pracanti. Zná se s Márou Skalou (dobrý Maru ne? :D) Ten svět je malej, malinkej.

                                                        Český holky na Islandu :)

                                                      Výprava v Glacier Lagooon

Výletíky?

Shame on me! Že proč jsem tak dlouho nic nenapsala. 25.6. jsem sedla k noťasu s tím, že jdu napsat nový článek. Vzala jsem si kávičku. A bylo to. Kafe v počítači nic moc, ale fungoval, starej dobrej kamarád, tak jsem si vesele surfovala na netu. Pak už to tak v pohodičce nebylo. Nešlo psát. Vypnula jsem ho, nechala odstát, včera jsem ho tady s Casperem čistila, tak snad ho dnes dáme do kupy a půjde. Píšu to tedy od Báry. Kafe nemám. Nemám tady žádný pití. By mě zabila.

Jeden z našich prvních výletů tady byl na Glacier Lagoon Jökursálón. Když se nás zeptali jestli nechceme jet do glacier lagoon, představila jsem si lagunu, jako nějakou jeskyni nebo něco takovýho a že tam bude záliv s blankytnou vodou. Mýlila jsem se. Mýlila jsem se ráda. To co jsme viděli bylo něco neuvěřitelnýho. Blankytná voda tam byla, jeskyně ne, za to tam byly ledovce. Desítky ker, které s časem mění svojí polohu. Barva kterou mají v místě, kde se dotýkají s vodní hladiny, je okouzlující. Neuvěřitelná. Pohádková. Omračující. Perfektní. A mohla bych tu napsat stovku dalších přibližujících slov, ale stejně bych vám nepřiblížila jak skvěle to vypadá.Vlastně bych tu stovku nedala :D tolik jich neznám. Zkrátka bomba. Pak si to kráčíme po břehu, dál si prohlížíme tu nádheru, a pár metrů od nás plavou tuleni!!! Vystrkujou ty svoje vousatý čumáčky a je to totál cute a unbelivible. Někdo by si mohl říct, no tak jste viděli tuleně. Ale věřte mi. Vidět tuleně v zoo nebo ve volný přírodě. Takovýhle přírodě! Člověk má radost. Radost z přírody. Ze života. Je mu fajn. Od laguny přejedeme most, kde na opačné straně, je pláž. S černým pískem. Vypadá to jak popel, ale je to černý písek. Hrozně zvláštní. Ale už jsme přišli, co je ta věc v pokojích na podlaze :D Oceán je nadhernej. Bouřlivej. Studenej. V těhle chvílích, myslím víc než jindy na svojí rodinu. Hlavně na taťku. Když jsem jela poprvé k moři, řekl mi "Až se sáhneš do moře, ochutnej ho a mysli na mě." S oceánem to bylo stejné, táto!! :)

                                                     Ty dvě tečky to jsou tuleni!! :)

                                          My, Glacier Lagoon Jökursálón a Vatnajökull :)

Před asi 14 dny jsme jeli do hottubes. Přišla za mnou Birna - šéfová, a začala mluvit něco, no všemu jsem nerozuměla. Nepřekvapovalo mě to. Ji asi taky ne :D Mluvila o "hotspot", první co mě napadlo pod tímhle názvem byl internet, wifi. Takže jsme měli trochu jiný topic :D Nakonec jsme se ale domluvili že jo :D Takže jsme po práci, jeli relaxovat do horkých přírodních pramenů. Hottubes, hotspot, Hoffell :) Původně jsem si představovala, něco víc přírodního, jako rybník, jezero nebo nějakou blátivou díru :D Bylo to pod skálou. Byly to takovou plastové vany položené v kamení. Takže to bylo jak vířívka, ale bez bublinek. Relax ale parádní!! Sami si můžete připouštět teplou vodu a hovíte si. My si pohověli asi 2 hodinky. Věřte, že teplo mi bylo už po půl hodině. Musela jsem sem tam vyskočit a na vzduchu se zchladit. Ovšem tvrdý islandský lid, tam vydržel 2 hodiny bez přestávky. Jediné co na tom bylo malinko ...no nechutné :D že po těch 2 hodinách se kůže opravdu hooodně rozmáčí a zkrátka se oddělí. Takže jsme si pak hověli v podstatě ve vlastní šťávě :D

                                Takhle jsme se naložili, další 3 "vířivky" byly za rohem :)